Temné lesy

8

Jednoho dne jsem šla po práci do města koupit pár věcí. Vyšla jsem zrovna zpoza rohu, když jsem uviděla Erika před hotelem s krásnou dívkou. Automaticky jsem se schovala zpět za roh. Přemýšlela jsem o tom, kdo to může být. Nezmiňoval se, že by se znal s někým z města. Dívka se smála zvonivým hlasem. Byla opravdu krásná. Erik byl spíše nezaujatý. Řekla jsem si, že se nebudu chovat divně a normálně projdu kolem nich do obchodu. Jen co jsem však vykročila, dívka se přitočila k Erikovi a vtiskla mu polibek na rty. Zastavila jsem se v kroku. Ani nevím proč mě to tak šokovalo...Přece jsme spolu nechodili...I přes to to ve mně zaselo semínko žárlivosti. Erik se s mračením odtáhnul a jeho zrak spočinul na mě, jelikož jsem teď stála uprostřed chodníku přímo před nimi. V jeho očích se mu mihlo překvapení.

„Angeliko." Vydechl.

Dívka se otočila mým směrem a měřila si mě pichlavým pohledem. „To je tvá kamarádka?" zeptala se s úsměvem, který se jí nedorážel ve tváři.

„Ne." Vyhrkl Erik. „Je to jen sousedka."

Měla jsem v hlavě zmatek. Styděl se za mě? Jestli chtěl vztahy s jinými, mohl to říct, pochopila bych to...

„Jo." Řekla jsem bezvýrazně a hruď se mi stáhla úzkostí. „Už musím jít. Tak sbohem." Zabrblala jsem a rychle prošla kolem nich a mířila pryč.

Zahlédla jsem ostříží pohled dívky. Zapomněla jsem, co jsem chtěla koupit a už jsem na to ani neměla náladu. Vydala jsem se hned domů a zadržovala slzy.

„Proč brečíš? Hloupá!" říkala jsem si pro sebe. Nic jsme si přece neslíbili...

Když jsem dojela domů, vzala jsem Mor na procházku do lesa. V její přítomnosti všechny mé problémy zmizely. Učila jsem ji různé povely a házela klacky. Pomalu si začala zvykat na své jméno. Zpět domů se mi nechtělo. Nechtěla jsem se vidět s ním. Nadávala jsem si za to, jak dětinsky jsem se zachovala. Vždyť spolu nechodíme...Může si být s kým chce...Možná proto nechtěl strávit noc se mnou? Protože měl jinou? Zaháněla jsem neodbytné myšlenky. Když se však les ponořil do tmy, musela jsem se vydat na zpět. Mor unaveně cupitala vedle mě.

V domě se svítilo a já si povzdechla. Zavrtěla jsem hlavou a urovnala si myšlenky. Vstoupila jsem dovnitř. Vládlo tu tíživé ticho. Zahlédla jsem Erika sedícího na gauči.

„Ahoj." Řekla jsem a zašla do kuchyně, kde jsem nakrmila Mor. Sama jsem měla v plánu už se jen osprchovat a jít co nejdříve spát. Když jsem vycházela z kuchyně, on už stál ve dveřích obýváku.

„Pojď se na chvilku posadit." Řekl nejistě.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat." Řekla jsem a znělo to ostřeji, než jsem chtěla.

„Prosím." Otočil se a šel se opět posadit na gauč.

Vyšla jsem nejistě za ním a posadila se.

„Opravdu mi nic vysvětlovat nemusíš. Je to tvoje volba. Jen mě to překvapilo, nic víc."

„Prosím, poslouchej." Řekl klidným hlasem. „Ona byla součástí toho gangu, pro který jsem dělal...Nemůžu popřít, že jsem s ní nic neměl." Sklopil oči. „Ale nic jsem k ní nikdy necítil." Dodal rychle. „Bylo to jen pobavení...Když jsem je udával, jí jsem vynechal, stejně tak jako všechny ostatní ženy...Od té doby jsem od ní neslyšel. Nedávno mě ale našla. Hodně teď cestuje a chtěla, abych se k ní přidal. Aby to bylo jako dřív." Ušklíbl se. „Namluvil jsem jí, že bydlím ve městě. Nechci, aby tě jakkoliv kontaktovala. Mohlo by to být nebezpečné...Musím se jí trochu věnovat a ujistit se, že neudělá nějakou blbost...Změnil jsem se. Už bych s ní nic neměl..." podíval se mi zpříma do očí. „Ona mě políbila, ale nic to neznamenalo."