Temné lesy

4

Druhý den jsem za lékařem nešla. Ani ten další a ani celý týden. Ze dne na den na mě padla podivná tíha. Znala jsem to...Byla to deprese, co se mi vtírala do mysli. Byla jsem natolik zaskočená, že jsem jí nechala. Myslela jsem, že je to pryč. Že jsem to vyléčila. Naivka...Hlavou se mi honily temné myšlenky. Křičely. Řvaly. Tak hlasitě, že jsem nedokázala být někde v tichosti. V krámku jsem si musela zapnout rádio. Nechtělo se mi domů, kde bych s tím byla sama a tak jsem se potulovala po městě až do večera a s úzkostmi se vracela...Nemohla jsem spát...Plakala jsem, aniž bych věděla proč...Hruď se mi bolestně svírala...Jediné po čem jsem toužila, bylo ticho...Myšlenky mě však nepřestávaly bombardovat...Nakonec jsem si musela vzít pár tabletek na spaní, abych si alespoň trochu odpočinula. Vymýšlela jsem si spoustu výmluv, proč nejít s Adou ven. Nenáviděla jsem se za to...Nechtěla jsem jí ublížit nebo ji urazit...Ale ku konci druhého týdne jsem už byla velmi podrážděná a unavená...

Jednoho večera jsem přecházela z místnosti do místnosti...Byla jsem vyčerpaná a cítila jsem, že zase nabírám...

„Dost." Řekla jsem rozzuřeně, oblékla si mikinu a vyrazila ven do lesa.

Ve svitu hvězd vypadal téměř pohádkově. Pádila jsem po prašné cestě a nevěděla kam. V hlavě jsem měla zmatek, před kterým jsem se snažila utéct...Po nějaké době zuřivé chůze, jsem začala vnímat okolí. Šum stromů byl uklidňující stejně jako omamná vůně lesa. Cítila jsem se vítaně a v bezpečí, což bych určitě za normální situace necítila. Hladila jsem hladké listy keřů. Proplétala se mezi kmeny. Až jsem se zastavila na prudkém srázu. Ten výhled, který mi poskytl, byl úchvatný. Pode mnou se rozprostíraly lány lesů na kopcích a uprostřed nad tím vším zářil měsíc. Jeho světlo zalévalo celé údolí. Vypadalo to jako obraz z nějaké mé knihy...Posadila jsem se k velkému starému dubu a opřela si záda o jeho pevnou kůru. Sledovala jsem ten výjev dlouhé hodiny, až jsem schoulená mezi kořeny usnula tvrdým spánkem.

Probudila jsem se do chladného mlhavého rána. Scenérie přede mnou byla nádherná i ve dne. Celé údolí bylo ponořeno do mlhy. Ale to co jsem slyšela...Ticho...Jen zpěv ptáků a zvuky lesa...

„To jsou nápady." Zazněl mužský hlas za mnou.

Málem jsem omdlela úlekem. Prudce jsem se otočila. Za mnou stál o strom opřený Erik.

„Já..." vrtěla jsem hlavou a mísilo se ve mně najednou tolik emocí, až to bolelo. „Nevím co ti na to říct..." vydechla jsem.

„Řekni mi třeba, proč sakra spíš uprostřed lesa sama?" zavrtěl hlavou a v jeho hlase jsem postřehla naštvaný ton.

„Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a prostě jsem usnula." Řekla jsem tiše a zvedla se na nohy. Byla jsem celá vlhká od mlhy plazící se kolem a záda mě bolela jako čert.

„Chováš se opravdu neopatrně na to, že mě se bojíš." Vyčinil mi, ale pak jeho tvář zjihla. „Co ti je? Vypadáš hrozně."

„Díky." Zamručela jsem a dala se na cestu zpět k domu.

Když jsem kolem něj procházela, chytl mě za paži, čímž mě zastavil. „Co se děje?" podíval se mi do očí.

Na malou chvilinku jsem se v té podivně zelené barvě ztratila. Poté jsem pohlédla na jeho jizvu. Zvedla se ve mně vlna soucitu a bolesti. Musel si také projít vším možným...Cítila jsem tlak zezadu hlavy a věděla jsem, že se to všechno opět vrací...Unaveně jsem si povzdechla.

„Teď ne. Nech mě být..." slzy se mi draly do očí.

„Až mi řekneš co se děje...Ty jsi nebyla u toho doktora. Zanítilo se ti to? Bolí to? Vyhodili tě? Nebo co se děje?"