Temné lesy

3

Konečně jsem doběhla domů. Hned jak jsem zapadla dovnitř, jsem za sebou zabouchla a zamkla. Ujistila jsem se, že jsou všechna okna zavřená a napustila si horkou vanu. Zbytek dne jsem musela myslet na to, co to bylo za člověka...

V pondělí jsem zašla do knihkupectví, kde mě Rita do všeho zasvětila. Byla to velmi milá dáma. Měla byt hned nad knihkupectvím a dovolila mi si číst, když uvnitř nebudou zákazníci. Byla to opravdová práce snů...Milovala jsem knihy už od kolébky...Umožňovaly mi žít spoustu nových životů ve spoustě světech...Právě jsem přepočítávala tržbu, když dovnitř vešla dívka zhruba mého věku. Měla po zadek dlouhé havraní vlasy, dokonalou alabastrovou pleť a hnědé oči.

„Máme zavřeno." Řekla jsem.

„Já vím. Nesu jen večeři Ritě." Usmála se. „Ty musíš být ta nová pomocná síla."

Přikývla jsem. „Angelika." Usmála jsem se.

„Jsem Ada. Odkud jsi? Rita říkala, že ses přistěhovala nedávno."

„Z hlavního města." Zavřela jsem kasu. „Jsem tu teprve pár dní."

„Tak to bych tě mohla někdy provést po tom našem městě." Nabídla se. „Můžeme jít na kafe."

„To by bylo fajn." Souhlasila jsem a myslela jsem to upřímně.

„Tak co tenhle víkend? Třeba v sobotu? Prošly bychom město a zašly si večer na kafe nebo na drink." Mrkla.

„Super, Budu se těšit." Usmála jsem se.

Celý týden jsem byla jako v jiném světě. Stále jsem byla nejistá a plná strachu, ale vše se začínalo měnit k lepšímu. Každý den jsem byla tak unavená, že jsem už neměla problém se spaním. Toho muže jsem už nezahlédla, za což jsem byla vděčná. Nevěřila jsem tomu, když jsem ještě před chvilkou byla na dně a hledala způsob jak zlepšit svůj život a teď...Se z toho stala realita...Našla jsem si své bydlení snů. Práci snů. Naděje, že dny budou lepší, byla větší a větší...Stálo mě to sice dost úsilí i financí, ale nelitovala jsem.

Na sobotní den s Adou jsem se těšila. Protáhla mě celým městem. Ukázala každý zapadlý kout, až mě nohy bolely.

„Večer se tu otevírá nový klub. Zajdeme tam?" ptala se nadšeně.

„Víš...Já...Nevím..."honem jsem si chtěla vymyslet nějakou výmluvu. Necítila jsem se teď na to být v místnosti s více než dvěma lidmi, natož v klubu...

„Bude to fajn." Usmála se a udělala psí oči. „Slibuji, že až budeš chtít odejít, odejdeme..."

„Vždyť nemám ani nic co na sebe..."snažila jsem se dál.

„Já ti něco půjčím." Řekla rozhodně, vzala mě za ruku a vedla městem.

Nenadchlo mě to, ale nechtěla jsem být nepříjemná. Doktor mi tloukl do hlavy, abych vystoupila ze své komfortní zóny, jinak se z toho nikdy nevyhrabu a tak...Zkusím to...

Ada mě vzala k sobě domů, kde mě v ložnici posadila ke kosmetickému stolku. Když jsem se na sebe podívala, jen jsem si povzdychla.

„Vypadám hrozně."

„Prosím tě. Jsi krásná." Usmála se. „Stačí se jen trochu učesat a použít správné věci, abychom tomu pomohli na světlo." Řekla a brala hřeben do ruky. Dlouho česala mé dlouhé hnědé lokny. Nakonec se jí povedlo jim vrátit tvar i lesk. „Tak je to lepší." Poté vzala různá tonika, séra a začala mi čistit pleť. Nakonec nanesla lehkou vrstvu make-upu, upravila obočí a lehce zvýraznila oči tužkou a řasenkou. Na tváře nanesla zdravíčko a na rty nanesla příjemně starorůžovou rtěnku. Když jsem se na sebe podívala, nevěřila jsem...Už jsem zapomněla, jak jsem dřív vypadala... „Ještě bys měla trochu nabrat." Usmála se a začala se přehrabovat ve skříni. Vytáhla z ní oblečení a vložila mi ho do náruče. „Vedle je koupelna. Tam se můžeš převléct. Já se zatím taky dám do kupy." Řekla s úsměvem.