Psycholog

7. Pomůžu ti

Najednou vešla nějaká ženská a ta Mery. Nechápal jsem co chce. Mery pomalu až shodila na gauč a já se hned postavil
D- ,,Pomůžu vám nějak?"
A- ,,Jste psycholog, ne?!"
D- ,,Jo."
A- ,,Tak tady ta šílená." dala jí pohlavek ,,Se řeže!"
D- ,,Tto víte jak?"
A- ,,Je ostudou celé rodiny díky tomu! Viděla jsem jí aby se dělala zajímavá. Hnusoba jedna!"
M- ,,Jjá-" nedořekla to, protože by jinak křičela bolestí. Proč? Ta její řekl bych macecha jí silně drapla za vlasy a tahala! Viděl jsem jak se jí do očí dostali slzy
A- ,,Mlč! Teď bude mluvit doktor!"
D- ,,S Mery potřebuju mluvit sám...a až pak s vámi."
A- ,,Fajn. A laskavě jí dejte do pořádku. Já nějakou psycho holku nechci." naštvaně odešla za dveře, kterými bouchla. Nechápavě jsem se koukal jejím směrem a pak otočil na Mery. Ta se snažila neplakat i když se jí to nedařilo. Zvedl jsem se, nalil džus co jsem tam měl pro žáky a podal jí to
D- ,,Klid a napij se, ano?" nesměle kývla. S rozklepanýma rukama si to vzala a napila se. Sedl jsem si vedle ní a kouknul na hlavu jestli jí něco horšího neudělala. Trochu se trhla ale pak držela
D- ,,Neboj se mě, ano?" koukala do země. Bylo mi jí líto...
M- ,,I Vy si myslíte, že jsem totálně mimo, že?" ironicky se uchcechtla
D- ,,Ne...ukážeš mi to? Kde ses řezala."
M- ,,Jjá nechci."
D- ,,Chtěl jsem ti to pak ukázat."
M- ,,Cco?"
D- ,,Sebepoškozování může potkat kohokoliv...i mě." sůndal jsem si kožený náramek co jsem dostal abych zakryl jizvy na pravé ruce. Měl jsem je z období, kdy mě šikanovali.
Mery se šokovaně koukala. Střídavě na mě a na mou ruku. Nesměle začala vyhraňovat rukáv od mikiny. Celé zápěstí na levé ruce měla od jizev a i trochu výš. Prohlédl jsem si to ale hned je schovala.
D- ,,Chápu jak se cítíš...nebo snad to aspoň trochu chápu."
M- ,,Proč jste se řezal...ehm teda...nic. Zapome-"
D- ,,Šikanovali mě. Byl jsem zamlklý, od doby co mi umřela máma. Jel jsem akorát s ní ze školky...Celé roky jsem si vyčítal, že za její smrt můžu já. Dělal jsem blbosti a...a nějak jsem se proplazil dopředu a skoro něco zmáčkl. Naboural do nás náklaďák..." kouknul jsem se do země. Nechápal jsem proč tak najednou. Vždy když jsem to někomu říkal, tak to bylo okej. Ale asi jsem našel někoho kdo to chápal nebo nevím. Cítil jsem jak mě Mery pohladila po zádech
M- ,,Omlouvám se. Neměla jsem se ptát."
D- ,,To je dobrý." pousmál jsem se a kouknul jí do očí. Nadechl jsem se a pokračoval ,,Byl jsem kvůli tomu zamlklej a na střední mě dost šikanovali. Ve všech podobách...překonal jsem to, když mě Ema a táta donutili jít k psychologovi a skoro ke psychiatrovi."
M- ,,Ppáni...to je silný."
D- ,,Ale nejsem tady kvůli mně. Řekni mi teď ty. Pomůžu ti."
M- ,,Pprosím ne."
D- ,,Mery nechci po tobě skoro nic...jen ti pomoct. A to dokážu jedině, když začneš mluvit."
M- ,,Ale-"
D- ,,Žádne ale. I tvoje kámoška má o tebe strach. Ale nemusíš se bát. Nic ji neřeknu. Všechno zůstane jen u mě. Slibuju."
M- ,,Já nevím."
D- ,,Mery prosím. Možná ti dokážu pomoct víc než si myslíš." jemně jsem jí pohladil po ruce
Světí se mu Mery?