Psycholog

9. Nemyslet

Nakonec si sedla zpátky na gauč a koukala na mě
D- ,,Nudíš se, že?"
M- ,,Nne."
D- ,,Ale ano...tak řekni něco o sobě ještě."
M- ,,Víte vše."
D- ,,Tykej mi, ano?"
M- ,,Fakt?"
D- ,,Jasan. David." podal jsem jí ruku a ona mně taky
M- ,,Mery ale to víš."
D- ,,Mm...jak ti jde matika?"
M- ,,Podle toho co. Něco ano něco ne."
D- ,,Pomůžeš mi s tímhle?"
M- ,,Okej." usmála se a přišla ke mně. Jen tak stála. Jemně jsem jí vzal za bok a posadil si jí do klína. Víc se usmála a velice opatrně se opřela. Usmál jsem se taky a hladil po zádech. Ukázal jsem jí to a dost mi pomohla. I kdyby to nebylo dobře, tak aspoň něco mám. Na matiku jsem byl celkem levej
D- ,,Děkuju."
M- ,,To nic nebylo."
D- ,,Ale ano." políbil jsem jí na krk. Ani jsem si to neuvědomil. Hrozně mě to k ní táhlo. Sakra moc. Pak jsem se jí kouknul do očí. Skoro jsem jí políbil. Skoro? Někdo zaklepal a po vyzvání vešla. Mery se rychle postavila a naštěstí si nás nevšimla
D- ,,Potřebuješ něco?"
E- ,,Jo. Jak je Mery?"
M- ,,Celkem to ujde."
E- ,,Tak to se k nám můžeš přidat."
D- ,,Emo."
E- ,,Co Emo."
D- ,,Řekla, že celkem. Takže jdi a neotravuj s nějakou blbou přednáškou."
E- ,,Davide!"
M- ,,Ne, já půjdu."
D- ,,Nemusíš."
E- ,,Tak dám na tebe jako odborníka."
D- ,,Nech jí tady."
E- ,,Dobře...ale abych byla upřímná, tak mně je jedno kde bude. Jen dolů čeká na ní její matka." viděl jsem jak to v Mery hrklo
D- ,,Tak to už vůbec nikam nejde!"
E- ,,Co?"
M- ,,Ne, já raději půjdu."
D- ,,Ale Mery."
M- ,,Budu okej. Nic se neděje."
D- ,,Až budeš doma, tak se mi ozvi."
M- ,,Dobře." pousmála se a odešla
E- ,,Co se děje?"
D- ,,Nemůžu. Dal jsem jí slib a lékařské tajemství."
E- ,,Jako školní-"
D- ,,Čau." zvedl jsem se a taky odešel

Na další den i ve čtvrtek jsem jí neviděl. Až pátek se mi podařilo jí odchytit
D- ,,Mery!" trhla se sebou ale šla dál. Dohnal jsem jí a jemně chytil za ruku. Hned jsem se usmál. Ona ne.
D- ,,Mery...neozvala si se."
M- ,,Nechte mě!" zůstal jsem překvapený. Vždyť...co se stalo?!
D- ,,Co? Vždyť-"
M- ,,Byla chyba k Vám chodit. Nepomáhej mi, nezajímej se o mě a nic."
D- ,,Jednou mi tykáš a raz vykáš. Mery co se děje."
M- ,,Nic!"
D- ,,Mery klid a pomůžu ti."
M- ,,Ne. Nepomáhejte mi jinak půjdu na policii s obtěžováním!"
D- ,,Cože?! To je nesmysl!"
M- ,,No a? Nechte mě na pokoji."
D- ,,Fajn! Že já blbec pomáhal takové nevděčné náně!" řekl jsem naštvaně a odešel. Hned mě zamrzelo co jsem řekl. Nemyslel jsem to tak. A taky mi došlo, že možná musela. Co když měla doma zle z toho všeho?
Otočil jsem se a nebyla tam. Zalezl jsem k sobě a snažil se na ní nemyslet...

Snažil. Ale nešlo to. Byl jsem už doma. Bylo asi šest a už se stmívalo. Do toho i pršelo. Chvíli jsem si četl nějakou knihu, kterou jsem ani pořádně nevnímal. Dostal jsem hlad. Chtěl jsem si objednat pizzu. Jenže někdo zaklepal. Zvedl jsem se a chtěl jít otevřít. Hned jak jsem otevřel, tak jsem se zhrozil...
Proč? A co se stalo Mery, že se tak chovala?