I'll Be Your Detonator

[20] I didn't mean to hurt you

Hanley

Spí klidně. Dýchá zhluboka, dlouze, až to skoro zní jako když vrní kočka.

Druhého dne ráno se probudím vedle Andyho nahých zad. Zdá se mi to jako celé hodiny, co mlčky ležím na břiše s hlavou zabořenou v čistě bílém polštáři. Je cítit jeho voňavkou, teplem, spánkem.

Vstanu.

Vybavuje se mi toho víc, než by se mi líbilo.

Nespali jsme spolu.

O nic nejde.

S hořkostí mě napadne, že možná nejsem první, kdo ráno přemýšlí, jestli utéct z hotelového pokoje, nebo jen zajít do pekárny za rohem pro pečivo a kafe. S bolestí na prsou to ale ani nehne. Je tam pořád, spolu s vědomím, že to všechno - jeho rty, náš prolínající se dech, jeho roztřesené ruce - bylo moje jen na jedinou noc.

Z okna je vidět do rozlehlého parku. Nemůže být víc než sedm, , slunce vypadá unaveně a váhavě, spíš se plíží a schovává, než přijde jeho čas.

Trhnu sebou, když Andyho mobil na nočním stolku začne tiše vibrovat. Zaváhám, ale po chvilce k němu po špičkám dojdu a hovor přijmu.

"Kde doprdele vězíš? Snažím se ti dovolat celou noc... v deset máme být na letišti," spustí Ash rozzuřeně, ale stejně se něco ve mně sevře, když slyším jeho hlas. Jeho plakát mi visí na dveřích do pokoje u mámy...

"To jsem já," odkašlu si, "Hanley."

Na druhé straně se rozhostí ticho.

"Byli jsme s Andym venku a..."

"Mohl bych s ním prosím mluvit?" ozve se Ashley netrpělivě. V jeho hlase zřetelně poznám podtón strachu.

"Ještě spí," řeknu co nejjemněji, "objednám mu taxík na devátou a na recepci objednám budík, dobře?"

"Jsi hodná."

"Nejsme si tím jistá, Ashley," vydechnu a zběžně se na Andyho podívám. Vyděsí mě to, aniž bych dokázala najít důvod proč.

"Jestli chceš, můžu ti koupit letenku," navrhne smířlivě.

"Nemůžu jen tak vypadnout," zasměju se přiškrceně, "ještě nemám ani maturitu. Navíc... jsme kamarádi."

"Nebudu ti to rozmlouvat. Ty sama nejlíp víš, co děláš. Jsem rád, že jsem tě poznal, Ley. Kdybys cokoliv potřebovala, budu rád když se ozveš," dodá Ash a hovor ukončí.

Chodím po pokoji snad celé roky. Soustředěně kladu nohu před nohu a snažím se zadržet slzy, zatímco se snažím utřídit si myšlenky. Zavolám na hotelovou recepci přesně jak jsem řekla Ashleymu a zařídím Andymu budík na 8:30 a taxi na devátou. Obléknu se a v malé koupelně se alespoň trochu upravím. Nemám skoro nic a tak si můžu snad jen vyčistit zuby a rozčesat vlasy. Pohybuju se mechanicky, nepřemýšlím o ničem dalším, než o tom, co právě dělám. Nedívám se na postel a Andyho uvolněnou tvář. Nesnažím se obhajovat nic z toho, co jsem za posledních pár týdnů udělala. Nesnažím se maskovat únavu a nakonec ani žal.

Ještě není ani osm, když před hotelem nastoupím do taxíku.

"Kam to bude?" usměje se na mě taxikář a zdvořile ignoruje obrovské kruhy pod mýma očima.

"Londýn."

"A platit budete...?"

"Kartou, nebojte se," pokusím se o úsměv.

Andy

"Věděl jsem, že jsem udělal dobře, že jsem sem Ley dostal."

To je to první, co slyším, když vystoupím na letišti z taxíku a CC mě letmo obejme, jako kdyby mě neviděl roky.

"Nebere mi telefon," podívám se na něj tázavě a v duchu spojuju všechny dílky skládačky dohromady. Hanley a já, čajovna, polibek, hotelový pokoj, tolik polibků, že jsem nemohl popadnout dech. Její horká kůže tak blízko mě.

Ráno už tam nebyla.

"Aha," CC vypadá stejně zmateně jako já.

"Ona tu není?" snažím se neznít tak zoufale.

"Ne," zavrtí hlavou a automaticky mi nabídne krabičku cigaret. Beze slova si jednu vytáhnu a vsunu si ji mezi rty.

"Myslel jsem, že třeba jela napřed... Jasně, že jsem věděl, že se mnou asi nepoletí do Evropy, ale sakra..."

Stojíme před letištní halou, oba ruce v kapsách černých riflí. Najednou mi ta situace přijde absurdní. Opravdu jsem si myslel, že se ráno probudím vedle ní? Hořce se zasměju, ale CC nevypadá pobaveně. Do očí se mi nahrnou slzy, když se naše pohledy střetnou.

"Omlouvám se," polknu.

"To je v pohodě, brácho," poplácá mě po zádech, "pojď, půjdem."

"Myslel jsem," zavrtím hlavou. "Vlastně nevím, co jsem si myslel. Asi jsem se spletl. Je mi líto, že jsem tím ohrozil kapelu a celý turné."

"Nic se neděje, vážně."

"Díky, Christiane."

Když přistaneme, přijde mi krátká zpráva.

Díky. A omlouvám se. Jestli jsem ti ublížila, jako jsem ublížila sobě. Jsi skvělý člověk a úžasný zpěvák. Promiň. H.

Zavřu oči.

Po cestě z letištní haly vyhodím do odpadkové koše blok se všemi texty, co jsem za dobu, co ji znám, napsal.

***

trochu výroční 20. část (: moc všem děkuju, že čtete, zároveň chci oznámit, že 30. částí mám v plánu tenhle příběh ukončit (: budu moc vděčná za vaše komentáře, je to pro mě úžasná podpora,

mějte se krásně (: