I'll Be Your Detonator

[04] I'm not a journalist!

Chvíli si říkám, že se asi určitě udusím. Zírám na displej telefonu a písmenka se mi rozmlžují před očima náhlým zmatkem, strachy. Potlačím chuť tu zprávu prostě smazat, jako všechny ty zprávy před tím, nebo ji nechat bez odpovědi. Ani by nepřišla na to, že jsem to četl... Mohla by si myslet, že o tom krátkém vzkazu o svým selhání nic nevím. Mohl bych dělat, že se to nikdy nestalo. 

Jenže to nedokážu. Nedokážu to nechat bez povšimnutí...

Nevím. Doopravdy nevím. A.

Naťukám rychle, promnu si oči, abych se přesvědčil, že neblázním a s tunovým závažím v břiše svoji odpověď odešlu. Někam do Londýna, někam do světa, jako kdyby to prázdný zavolání o pomoc mohlo fungovat. 

Nevím - nevím je poslední dobou moje odpověď úplně na všechno. Na to, jak se mám, kam mířím, jak se cítím, co si myslím. Na každou jednotlivou otázku, s kterou přijde moje hlava ve chvílích jako je tahle. 

Co si od toho slibuju? Myslím si snad, že mě někdo zachrání? Jen tak? Nic za to? Do čeho se to pouštím? 

Nevím. 

Hanley odpoví po deseti minutách a mě překvapí už jenom to, že už jsem si stihnul zapamatovat její jméno a zdá se mi, že se pozvracím, když přemýšlím o tom, co se právě děje.

Ty jsi mi odpověděl!

Promiň, nemůžu tomu uvěřit. Je mi líto, jestli jsem se tě nějak dotkla... ale choval ses na tom koncertě úplně jinak, než loni. Co je špatně? H.

Potlačím prudké bodnutí v hrudi, protřu si oči a pomalu se převrátím na bok. Na chvíli mě pohltí tma, i když mám oči pořád dokořán a slunce se líně kolíbá po obloze, vykresluje po koberci protáhlé obrazce. Přijde mi nefér do toho zamotávat někoho dalšího kromě mě - v podstatě nemám žádné problémy, mám všechno, po čem tisíce lidí v mém věku touží, ale... nejsem si jistý, že to chci, že to dělám správně. 

Je to tak matoucí. Proč jí prostě nedokážu ignorovat? Proč mi nejde jí zalhat jako všem ostatním a nechat to být? Proč sakra nehledám pomoc, když tak dobře vím, že ji potřebuju?

V náhlém přívalu vzteku na sebe samotného vstanu z postele, trochu se mi zatočí hlava a nakopnu noční stolek, nasupeně se opřu do dveří na balkon a zbrkle zalomcuju s klikou. Venku je překvapivě chladno, vzduch je ostrý a čerstvý. Ještě když jsme se vraceli z večerní show pršelo a tak je déšť výrazne cítit, dole na chodníku se lesknou obrovské kaluže vody. Zadýchaně se opřu o zábradlí, otřu si najednou zvlhlé oči.

Připadám si jako lhář, jako kdyby to všechno byla jenom přetvářka a já byl jenom loutka, kterou jsem do toho sám nastrčil. Jak mám pomoct někomu jinému, když nezvládám sám sebe? 

Prosím, řekni, že nejsi někde od novin. A.

Zrovna když odešlu odpověď, dveře se pootevřou a v nich se objeví CC. Zamává na mě, jako kdybych nestál hned metr od něj a posadí se na zem, zády se opře o zeď, odkud se okamžitě odloupne další vrstva omítky. Tenhle hotel se nám teda moc nepovedl.

"Dáme cigáro?" zeptá se po chvilce ticha a já pochopím, proč radši šetří slova - vypadá to, že včera se úplně vyřval, protože hlas mu vtipně přeskakuje při každé druhé slabice.

"Fajn, ale kdyby se někdo ptal, tak jsi mě přemluvil," usměju se na něj a zapluju dovnitř pro balíček. Když se vrátím, má přivřené oči a zdá se, že se sotva drží vzhůru.

"Nechtěl jsem tě vzbudit. Už budu zticha, klidně si běž ještě lehnout," navrhnu smířlivě, ale nevypadá to, že by byl naštvaný. Vezme si ode mě cigaretu a nechá si zapálit, lačně potahuje našedlý kouř a protahuje si nohy.

"Chtěl jsem pokecat," zachraptí a zasměje se vlastnímu hlasu. 

"Jo? A... o čem?" zamrkám překvapeně a ve stejnou chvíli mi v kapse zapípá mobil s novou zprávou od Hanley. CC tázavě nadzvedne obočí a ani nemusí nic říkat, abych věděl, že je čas začít to zamlouvat. "To jsou jenom fanoušci... o nic nejde, chtěl jsem zase trochu... však víš - být tu pro ně."

"Možná to přeháníš."

"Uhm, jo, možná trochu jo. Vymažu to, stejně o nic nejde."

"To si to nechceš přečíst? Třeba je to důležitý," ušklíbne se a než se naděju, vytáhne mi mobil z kapsy a odtáhne se o půl metr ode mě, abych na něj nedosáhnul. 

"Christiane!" zaúpím, ale stejně cítím, jak mi zacukají koutky.

"Andrew!" oplatí mi to, "říkal jsem, ať mi takhle neříkáš. A teď si zdovolením předčtu zprávu od... hmmm, Hanley Nixon? Páni, na té fotce má vlasy jako Gerard Way, koukej."

"Okamžitě mi to dej! Naval ten blbej telefon!" vrhnu se na něj, teď už smích na uzdě udržet nedokážu. 

"Ne, nejsem od novin. Jen to ne, bože. Pro mě nejsi lhář, Andy,-" stihne CC přečíst nahlas, než mu vrazím facku a mobil mu vyletí z ruky, sklouzne na zem a vesele se překulí přes hranu našeho balkónu - našeho balkónu v sedmém patře. 

"No super, tak tohle se ti vážně povedlo," pronesu chabě a schovám si hlavu do dlaní, aby neviděl, jak se směju. 

***

Díky za přečtení, votes a kometáře :) omlouvám se, že to dlouho trvalo, nějak jsem se do toho dlouho nemohla dostat :) Zároveň pro vás mám pár otázek:

1) Jak se vám to zatí líbí? Je něco, co vám vadí/překáží/nesedí/připadá divné? 

2) Původně jsem chtěla příběh psát jen z Andyho pohledu, ale na druhou stranu... co si myslíte o přidání pohledů jiných postav? Popřípadě - koho? :)

Byla bych moc ráda, kdybyste dali vědět... poslední dobou se v podsatě moc nesetkávám s kritikou, což by se asi dalo považovat za positivum, ale ráda bych se někam posunula a věděla, kde mám rezervy :) takže neváhajte a do mě! :) 

Enjoy it, Lullaby007