I'll Be Your Detonator

[19] Cause if you jump I will jump too

Andy

"Nemůžu uvěřit, že jsi tady," přiznám polohlasem. O dva bloky dál jsme našli čajovnu, kde mají otevřeno až do čtyř. Vevnitř není kromě obsluhy vlastně nikdo... Sedli jsme si k nízkému stolečku u zdi, kolem kterého byla rozházená spousta polštářů a najednou... bylo ticho.

"To ani já...," zavrtí Ley hlavou.

"Už víš, kde budeš spát?"

"Nejspíš ve vlaku," zasměje se. Na chvíli pohled upře do dřevěného stolku, než se na mě znovu podívá, v očích otázku.

"Nechci tohle dělat, Andy."

"Dělat co?" znejistím.

"Nechci mluvit o věcech, co mají jen odsunout to, o čem oba stejně mluvit chceme," povzdechne si, "prosím, neodstrkuj mě."

"Ley,-"

"Já vím, že se mnou třeba nechceš mluvit. Nic mi nedává právo se k tobě prostě... přisát...," zamrká nad tím slovem a vypadá skoro pobaveně tím, že to řekla, "ale jestli potřebuješ, jsem tady pro tebe. A dál budu, když budeš chtít. Není důvod se bát, že mě otravuješ, nebo že mám dost svých problémů, nebo že se můj pohled na tebe nějak změní, když se mnou budeš dál mluvit. Můžeš se mnou mluvit kdykoliv budeš potřebovat, pokud bys chtěl."

"Jasně, že bych chtěl," odpovím tiše. Snažím se ignorovat, jak do mě všechny ty slova pronikají, zarývají se hluboko pod kůži. Ani nevím, proč to tolik bolí, když všechno myslela dobře. Nikam nemizí. Jako kdyby věděla, že potřebuju, aby mě někdo ochránil samotného před sebou.

"Tak si znovu vezmi moje číslo, Andy," natáhne se přes stůl a dlaň položí na hřbet mojí ruky.

"Máš pravdu," polknu a propletu si s ní prsty. Chvěje se a s nečitelným výrazem si naše spojené ruce prohlíží, jako kdyby v nich hledala odpovědi.

"Jaký význam má tenhle měsíc?" zeptá se na malé tetování, které mám na prsteníčku, a na zlomek vteřiny zvedne pohled k obsluze, která nám právě přinesla dvě skleničky vína.

"Přišlo mi, že toho může hodně spojovat. Ať jsi jak daleko chceš, měsíc můžeš sledovat vždycky. A vědět, že někdo se dívá taky. Líbí se mi představa, že nejsem sám, kdo pozoruje měsíc, i když pokaždé někde jinde."

"To zní hezky. Nejspíš ani nevidíš, jak moc pro lidi znamenáš, že?" pousměje se a napije se vína. Po tváři se jí mihne spokojený výraz, z kterého pochopím, že jsem vybral správně. Zasměju se jejím slovům.

"Bylo by snažší, kdyby tady nebyl nikdo, kdo očekává, že tohle všechno zvládnu," zavrtím hlavou. V jejích očích se leskne nekonečno, jako kdyby ho právě ochutnala, hlavu má nakloněnou na stranu jako kočka. A je tak palčivě nádherná - s hřívou jako mají snad jen hvězdy a krémovou kůží zlámanou stíny. Natáhnul bych ruce a celou si ji vzal. 

"Nemusíš zvládnout všechno... v očích lidí nijak neklesneš, když jim dovolíš vidět, že jsi taky člověk," kousne se do rtu. 

"Proč jste se rozešli?" vyhrknu, když ji tak vidím. Okamžitě toho začnu litovat.

"Cože?" 

"Neměl jsem se na to ptát, promiň."

"Myslíš... s Aaronem?" polkne a trochu nuceně pozvedne koutky úst. "Já... myslím, že jsme byli lepší přátelé, než... partneři. Na tom rozchodu jsme se domluvili, nikdo nekřičel, nikdo nikoho neprosil, aby zůstal. A já... chtěla jsem, aby zůstal. Chtěla jsem, aby mě vzal za ramena pořádně se mnou zatřásl... Chtěla bych, abych nikdy nebyla tak hloupá, abych se nechala přesvědčit, že na našem přátelství postavíme i vztah. Bylo to fajn. Ale taky to bolelo. To, že jsme ho ztratila úplně daleko víc, než to, že jsem ho ztratila jako kluka. Ale to asi není odpověď na to, na co ses ptal," povzdechne si, "jednoduše to nebylo ono. Jen to nějakou dobu trvalo, než jsme si to přiznali."

"Myslím, že tvoje máma si to zaslouží vědět," řeknu opatrně.

"Bude jí to líto a bude jí líto mě. Ví, že kromě něj nikoho nemám. Bude mít pocit, že jsem sama..."

"Ale ty nejsi sama," pohladím ji po hřbetu ruky. Když ke mně zvedne oči, vypadá jako anděl a chybí jí jenom pár křídel, aby mě mohla obejmout a uletět.

Přijde mi, že mluvíme sotva pár desítek minut. A uplynou dvě hodiny. Znatelně se uvolní, sundá si tenisky a oba se opřeme o zeď. Mluví a hlavu má na mém rameni, prstama dělá cestičky po mých zápěstích, voní bezpečně a klidně, jako kdyby najednou nebylo nic, co se může stát.

"Mám tě rád, Hanley," zašeptám a ona neztuhne ani se nerozechvěje, pevně mě podpírá a dívá se, jako kdyby jí to bylo líto. Přikývne. Přikývne podruhé a potom znovu a znovu, jako kdybych k ní pronikal milimetr po milimetru, zavře oči a prsty mi vplétá do vlasů, něco šeptá, šeptá pořád dokola a pak jen polkne a spojí nás dohromady - pevně a jistě, tak snadno, že v celé té věci nemůžu být ani kousek místa pro pochybování o tom, jestli je to správně. 

***

díky za tolik votes a komentářů, moc si toho vážím (: chci se zeptat jak se vám příběh líbí a jestli je všechno dost srozumitelné, jestli vám v něm něco nechybí nebo naopak neotravuje atd.? budu moc ráda za vaše názory (: mějte se hezky