I'll Be Your Detonator

[12] You could lock me up in your heart and throw away the key.

Andy

Jedno zazvonění. Další. A ještě jedno. Potom z druhé strany, z reproduktoru mého nového mobilu, zaslechnu prudký, přerývavý nádech.

"Ahoj, Ley," řeknu tiše. Je to jako kdybych ani nemluvil k ní a tak to vlastně působí úplně snadně. Neodpovídá, ale stejně vím, že je na druhé straně a najednou mám spoustu odvahy. Něco mi v břiše vybouchne.

"Víš, na co nikdy nezapomenu? Ještě než jsme založili skupinu, myslel jsem si, že nedokážu přežít víc než pár hodin bez hudby. Asi jsem se ani nepletl, nakonec mi úplně zamotala život," zasměju se a zaslechnu, jak se zajíkne, "myslel jsem, že nemůže být nic silnějšího, než to, že stojíš pod pódiem a tak strašně nahlas křičíš, že ještě několik dní potom nemůžeš mluvit. Pokaždé, když koncert skončil, bylo to, jako kdyby můj život úplně skončil. Jako kdyby se během jedné noci uvolnil všechen tlak, ale já potom zůstal... prázdnej."

"Znám to," ozve se Hanley. "Není to dobrý prázdno."

"Proto jsem chtěl tohle. Možná je jenom jeden lepší pocit, než to, stát tam dole. Být nahoře. Vidět, jak lidem světla rozsvěcí oči a tak. Slyšet, jak se jejich hlasy slívaj, vzít na sebe všechno, co až do té chvíle bylo špatně. Občas se může stát, že na to zapomenu... nějak... nějak se vytratí důvod pro tohle všechno," polknu ztěžka. 

"Bude to fajn," řekne. Nezní to ani trochu váhavě, jako kdyby to byla ta nejjasnější a nejsamozřejměnší věc, kterou vůbec mohla říct. 

"Já jsem bernardýn, Andy," dodá ještě a zaslechnu jak s tím slovem přijde široký, snadně hloupý úsměv. 

"Bernardýn?" zopakuju.

"Myslím, že jo. Můžu tě zkusit vyhrabat, až přijde lavina. Asi nejsem moc dobrá, ale můžu to zkusit."

"Určitě jsi super bernardýn, Hanley," zasměju se. 

*o čtyři dny později*

Hanley

Každý čtvrtek máma bývá v práci až skoro do desíti v noci. Ve skutečnosti ani nevím, co přesně dělá - párkrát jsem se z ní snažila vytáhnout nějaké přesnější informace, ale nikdy mi neprozradila kde a kdo ji zaměstnává. Pracuje dost rozmanitě, často někomu uklízí v domácnosti nebo někomu hlídá děti. Myslím, že poprvé to bylo asi před měsícem, co jsem práci "chůvy" zkusila taky. 

Když přijdu ze školy domů, už jsou skoro tři odpoledne. Že už je tady Gwenn poznám jednoduše podle hlasitě hrající hudby a školní tašky hozené v předsíni. Nakouknu do našeho společného pokoje a najdu ji s notebookem na klíně, Scorpion jí pospává opřený o nohu. Pouští si jednu jedinou písničku od Suicide Silence pořád dokola, jako kdyby se v ní snažila něco konkrétního najít. 

"Ahoj Gwenn," pozdravím ji a zavřu za sebou dveře pokoje, posadím se na svoji postel. 

"Ahoj."

"Všechno v pohodě?" zeptám se, abych se ujistila. Už dopředu vím, že mě bude nenávidět jen co řeknu, aby to alespoň ztlumila. Chci zavolat Andymu - od toho dne, kdy mi volal poprvé, si telefonujeme hodně často. Včera to bylo dvakrát ještě než jsem vůbec došla do školy. 

"Jo, jasně. Tuhle písničku máš v záložce," odpoví. 

"Já vím. OCD. Ale myslela jsem, že se ti tahle hudba nelíbí," řeknu opatrně.

"Líbí se mi text," zamumlá pomalu a stopne písničku v půlce. Přikývnu. Mně taky. 

"Nebude ti vadit, když si zavolám?" 

Jen zavrtí hlavou, shrne si černou patku z čela a vstane, aby si došla pro sponku do koupelny. Vypadá mnohem víc jako někdo, kdo by je mohl poslouchat, než já. S trochou podráždění si uvědomím, že toho o ní vlastně moc nevím - třeba jaká hudba se jí opravdu líbí. Většinou má v uších sluchátka a tak nemám šanci slyšet, co zrovna poslouchá.

Nechám to být a natáhnu se na břicho. Najdu si Andyho číslo - mám ho uloženého jako Batman. 

Jsem doma, naťukám zprávu a odešlu. Gwenn se vrátí, sedne si do tureckého sedu na postel a očima zůstane viset na mně. Okamžitě znejistím. Můj mobi začne vyzvánět.

"Kdo to je?" zeptá se.

"Kamarád," vyhrknu. Možná to není ani úplná lež. 

"Dáš to na hlasitý odposlech?"

"To teda nedám," zamračím se a snažím se neznít moc naštvaně. Abych se s ní nemusela dál moc vybavovat, rychle to zvednu.

"Ahoj Ley," zaslechnu jeho hluboký hlas a bezděčně se usměju.

"Chtěla bych ho pozdravit, Han," ozve se znovu Gwenn. Nesnáším, když mi říká Han. A ona to samozřejmě ví. Používá to jenom když je hodně naštvaná, nebo chce být extrémně otravná a má potřebu mi dokázat, že mi může pěkně zkomplikovat život. Těžce si povzdechnu.

"Ahoj Andy. Hele, moje sestra by tě ráda pozdravila, nevadí ti to?"

"No... proč ne?" Pokrčím rameny, i když to on uvidí jen těžko a dám hovor na hlasitý odposlech, položím ho před sebe na polštář.

"Gwenn?" podívám se na ni vyzývavě. 

"Ahoj. Já se chtěla zeptat, jestli jsi teď Hannin novej kluk...?" 

Nejradši bych ji uškrtila. Zaprvé mi dál říká Han a zadruhé do toho tahá věci, o kterých jsem snad ani nechtěla mluvit. Totiž, s Andym jsme toho probrali už hodně. Řekla jsem mu, jak to máma a táta mají, jak se rozvedli, jak si táta našel Kelly, jak si koupil nový dům, jak se z mojí malé blonďaté sestry stala černovláska, která chodí za školu a máma o tom ani neví, protože to já jí nakonec píšu omluvenky. Řekla jsem mu o všech těch drobnostech, co mě nejspíš drží pohromadě a co z nás lidí dělají lidi. Dokonce jsem mu řekla, že hrozně ráda šiju vlastní oblečení, i když se ho většinu času sama bojím nosit a jak moc mě baví zpívat a fotit, i když jsem v tom příšerná. 

Ale nemluvili jsme o osobním životě. 

"Kluk?" ozve se Andy a zní to pobaveně. Z hrůzou čekám, co na to odpoví a najednou mám strach, že se mi vysměje, nebo řekne, že by přece nemohl chodit s fanynkou. Ne, že by byl důvod, aby se mě to dotklo. Neberu to takhle. Ale stejně... možná bych se cítila trochu zraněně. 

"Jo, jsem Leyin kluk," dořekne Andy a já odtuším, že se pořád ještě usmívá.

***

Omlouvám se (zase... :D), že mi to trvá. FF mi poslední dobou moc nejdou, nějak se potýkám s osobním životem, ne vždycky se cítím dobře, takže mi potom nejde zrovna tohle psát a nechci na to moc tlačit, protože mi to pak připadá... nic moc. Přinejmenším :) pokusila jsem se to tentokrát trochu vynahradit delší částí :)

Díky, že čtete :) a dejte prosím vědět, co si myslíte a jestli se vám to líbí :) Lull.