I'll Be Your Detonator

[07] Just hold your breath

Hanley

Aaronovo auto jsme kupovali společně - je to BMW z roku '95. Když jsme ho dovezli do garáže, kterou jsme si už skoro rok dopředu pronajímali a "zkoušeli tam s kapelou", mělo černý lak a rozškrábaný zadní sedačky tak, že z nich lezl molitan. Dostali jsme ho za směšně malou částku, vlastně jsme do něj vrazili víc času, než peněz.

Když s Boogie - tak jsme to auto pojmenovali - Aaron parkuje před naším domem, má sytě černou barvu a po kapotě až na střechu se táhnou šedobílé blesky. Motor sice nikdy nepřestal naříkat, ale ten skřípavý zvuk ve mně vyvolá vlnu nostalgie. 

"Už je tady, tak my jedem," otočím se na mámu a strčím Gwenn do rukou její tašku. Vypadá jako kdyby spolkla citrón, okamžitě zmizí v chodbě a ani se s mámou nerozloučí. Tázavě nadzvednu obočí.

"Udělala jsem něco? Co s ní zase je?" 

"Chtěla zůstat doma," povzdechne si máma. Nemusí vysvětlovat, že to nejde. Přes víkendy si bere v práci přesčasy, aby utáhla bydlení a my mohly žít tak, jak žijeme. Ne, že by to byla nějaká paráda, ale... snaží se. A já taky.

"Něco jí řeknu. Jednou si to přece musí nechat vysvětlit," usměju se povzbudivě a jemně mámu obejmu kolem ramen. 

"Já vím. Tak utíkej a pozravuj Aarona," přikývne a vyhlédne z okna do ulice. Gwenn už sedí na zadním sedadle a neunikne mi, že k ní Aaron mluví, zatímco ona se snaží dál udržet vážnou tvář.

Nastoupím na sedadlo spolujezdce a místo pozdravu se jen usměju. Ještě než jsme spolu začali chodit, moc jsme nemluvili. Byla to tradice, zvyk, rituál. Střídali jsme se ve vybírání hudby, občas jsme si udělali vlastní playlisty a celou cestu, ať jsme jeli kamkoliv, jsme jen poslouchali. 

U táty doma se toho moc dělat nedá, i přesto, že má bazén, víc, než dvě koupelny a zbytečně obrovskou kuchyň, ve které se člověk jako já zvládne během pár vteřin nadobro ztratit. Dodneška nevím, kde najdu odpadkový koš, cukr, nebo cokoliv, co zrovna hledám. Jediné, co tam zvládnu uvařit, je čaj. A ani tehdy si nejsem tak docela jistá.

Pozdravím se s Kelly a nechám se přemluvit ke sledování nějakého pořadu o veganství, během kterého Kelly vlastně vůbec nezavře pusu. Svým způsobem chápu, co se na ní tátovi líbí - je štíhlá, ale zároveň ženská, má dlouhé běžecké nohy a takovou tu přirozeně optimistickou auru kolem sebe, kterou vnímám, i když na tyhle kraviny nevěřím. Mluví a hodně rozhazuje rukama, neví, co dělat po vysoké a bojí se o svoji mámu, kterou čeká nějaká operace kolene, nebo co. 

Nakonec se omluvím, že musím ještě dodělat něco do školy a zamču se ve svém pokoji. Ve skutečnosti je to příšerně světlá místnost plná děsivě moderních věcí. Moje tam není vůbec nic... Trochu úzkoslivě si ze své tašky vytáhnu velikou růžovou flísovou deku, na psací stůl naskládám pár fotek, které tahám všude s sebou a během pár minut stihnu všechny poličky zaplnit jakýmsi uspořádaným nepořádkem. Snažím se odkládat chvíli, kdy otevřu notebook a podívám se na twitter, jak jen to jde, až si sama před sebou připadám hloupě a dětinsky. 

Pocit stísněnosti se jen prohloubí, když zjistím, že mi Andy pořád nedpověděl. Nevím, co pořád čekám. Je naivní, myslet si, že má čas odepisovat každé hloupé holce, které se zdá, že mu vidí do hlavy. Přesto mám zvláštní pocit, jako kdybych ho přistihla při něčem, co se před ostatními snažil schovat. Kdybych ho neviděla na tom koncertě, nikdy by mě nenapadlo, že je něco jinak, než by mělo - cokoliv psal na twitteru i instragramu bylo plné podpory pro nás, fanoušky. Teprve když si tohle uvědomím, dolehne na mě skutečná tíha těch pár vět, které si se mnou vyměnil. 

Říkal jsi, ať se nikdy nevzdávám, že nemám mít strach. Připadám si jako lhář. Jsme jenom loutka. Co když nezvládám sám sebe? Nevím, co se se mnou děje. Zůstaň dál můj hrdina...

Těžce polknu. Na profilu Black Veil Brides na mě čeká další zpráva. Při čtení zapomenu, jak se dýchá.

Omlouváme se všem fanouškům z Walesu, ale zítřejší koncert budeme muset přesunout, data budou ještě upřesněna během následujících dní... 

Je to jako kdyby se celý svět v jednu jedinou chvíli zastavil. Slova přímo přede mnou nedávají vůbec žádný smysl, srdce mi nebuší. Cítím, jak mě v očích zaštípou slzy ještě dřív, než vůbec pocítím smutek, vztek, nebo... cokoliv. Slova se mi roztříští před očima přes clonu slz.

Ani si nevzpomínám, kdy naposledy takhle zrušili koncert. Ještě nikdy nic takového neudělali bez napsání jasného důvodu, ale teď? Žádné vysvětlení.

Snažím se utišit svoje plíce zoufale volající po vzduchu, najednou naplněná třesem a hrůzou. Neměla bych se chovat unáhleně, měla bych se zhluboka nadechnout nedřív do břicha a potom nahoru do plic, měla bych napočítat do deseti, na chvíli zavřít oči a počkat, až ten pocit třesu zmizí. Ale neudělám to. Protože potřebuju znát pravdu.

Andy? Zrušili jste koncert? Prosím, odpověz. H.

***

Díky za reads, votes a komentáře. Dejte prosím vědět, co si myslíte, Lull :)