I'll Be Your Detonator

[14] Never too late

Hanley

"Jo, to jsem já," přisvědčí mi hlas z druhé strany. Zmateně sevřu mobil v dlani. Co to má být? Tohle se přece nestává. Ne lidem, jako jsem já, ne lidem, co žijí tenhle normální život plný jiných normálních lidí, normálních míst a normálních snů. Jedna věc je to, že se mi nějakým záhadným způsobem dostal do života frontman mojí nejoblíbenější kapely. Už tohle byla sama o sobě na dlouhou dobu nejšílenější věc, která mě kdy potká... 

Zhluboka se nadechnu. Přece nebudu panikařit. Třeba mi Andy chtěl udělat radost a dát mi možnost poznat i ostatní kluky. 

"Já,-" zkusím něco říct, ale ve skutečnosti ani nevím, co by to mělo být.

"Promiň, jestli se ti to teď nehodí, Hanley," ozve se CC. Sakra, vážně je to on. 

"Ne, to je... to je v pohodě. Jen mě to překvapilo. Odkud máš moje číslo?" konečně ze sebe dostanu alespoň pár souvislých vět. Doufám, že mu nebude vadit, že mu tykám...

"Víš vůbec s kým mluvíš?" zaslechnu, jak se zasměje. Uvědomím si, že jeho hlas mi zní skoro známě, i když jsem ho snad nikdy neslyšela jinak, než skrz nějaké video na youtube. "Když Andy spal, vzal jsem mu mobil a opsal si tvoje číslo...," přizná s o něco menším nadšením, "omlouvám se, ale vážně jsem s tebou potřeboval mluvit a kdybych Andymu řekl, buď by zapřel, že je s tebou ještě v kontaktu, nebo by mi to číslo odmítnul dát."

Nevím, co na to říct. Nečekala jsem, že zbytek kapely ví o tom, že si se mnou Andy psal a teď si voláme. Taky mě nenapadá žádný důvod, proč by se mnou CC měl chtít mluvit. 

"Vážně se omlouvám, jestli jsem tě moc zaskočil," omluví se znovu.

"Myslím, že jen nerozumím tomu, proč se mnou chceš mluvit," vysvětlím nejistě. 

"Jde o Andyho."

"O Andyho?" zopakuju a ani se nesnažím skrývat překvapení. Samozřejmě, že jsem nečekala, že mi CC volá jen aby se mnou mluvil o počasí, ale myslela jsem, že s Andym už je všechno mnohem lepší. 

"Víš, radši bych si promluvil mezi čtyřma očima. Jestli ti to nevadí."

"Myslela jsem, že už zítra hrajete ve Walesu," zamumlám polohlasem, ani nevím, jestli vůbec chci, aby to slyšel. 

"O to právě jde. Potřeboval bych, abychom si promluvili už dneska." Na jeho hlase je jasně poznat, kdy znejistí. Musí to myslet vážně, protože s každým slovem váhá, jako kdyby opravdu hodně stál o to, aby to dopadlo podle jeho představ. Křečovitě zavřu oči, než mu odpovím.

"Tak dobře. V kolik se chceš sejít a kde?"

"O půl osmé odjíždíme," odpoví. Trochu si mobil odkloním od ucha, abych se podívala, kolik je hodin.

"Je půl šesté. Je moc pozdě, CC," zavrtím hlavou a snažím se ignorovat všechno, co mě přesvědčuje, že se mi to jenom zdá. Jenže tohle nemůže být sen. Děje se to.

"Nikdy není moc pozdě. Prosím, Hanley."

V šest hodin sedím v kavárně dvě ulice od Hyde parku, kde jsem se nedávno sešla s Andym. CC mi vysvětlil, že od jejich hotelu je jen pár minut chůze a ta kavárna je tak zapadlá, že tam nikdy nebývá víc, než pár lidí. Objednala jsem si karamelové cappucino a nezbývá mi nic jiného, než čekat, kdy se CC objeví. I když se snažím myslet na něco jiného, neustále se musím vracet k našemu hovoru a taky k Andymu. CC mi po telefonu odmítal přesně říct, o co jde. Jen neustále tvrdil, že je to důležité a že si je opravdu jistý, že zrovna já s tím mám co do činění. 

Asi o deset minut později se dveře konečně otevřou a CC vejde dovnitř. Je o něco nižší než Andy, má na sobě obyčejné džíny a černou mikinu, na rukou rukavice bez prstů. Měla bych si zvyknout, jak jsou všichni přitažliví... Protože jsem v kavárně jediná, okamžitě si mě všimne a zamává mi, rty roztáhne do širokého úsměvu.

"Ahoj," pozdravím. 

"Ahoj," dojde až ke mně a zběžně mě obejme, aniž by čekal, až se zvednu ze židle. Snažím se nevypadat tak překvapeně, když se posadí na židli naproti mně. "Sluší ti to," prohodí ještě.

"Určitě?" neubráním se úsměvu. Musím mít docela rozcuchané vlasy a mám na sobě pomačkanou mikinu. "Sotva jsem se stihla převléknout a celou cestu jsem jela na kole, abych to stihla."

"Nedivím se Andymu, že se mu líbíš. Jsi vážně milá a ještě děláš, že nevidíš, jak jsi hezká," znovu se na mě usměje. Do tváře se mi nahrne krev.

"Asi to špatně chápeš... teda, ty a kluci to špatně chápete. Já a Andy jsme jen... kamarádi?" 

"Napsal písničku, Hanley. Zamilovanou písničku. Naposledy tohle udělal, když byl ještě se Scout."

Jen zavrtím hlavou, ale žaludek se mi nebezpečně sevře. 

"Ale kvůli tomu jsem tě nevytáhnul. A musím tě zklamat," zatváří se smutně, než mu začnou cukat koutky, "bohužel to nebylo ani pozvání na rande se mnou. Teda, kdybys chtěla..."

"Chápu," přikývnu naoko vážně.

"Chci si promluvit o Andym a o tom zítřejším koncertě," řekne. 

"Asi tomu pořád tak úplně nerozumím. Když jsem s Andym dneska mluvila, byl vážně v pohodě. Řekl mi, že se na to těší..."

"Jo, to řekl," zamračí se CC, "jenže je toho spousta, co ti evidentně říct zapomněl."

"Třeba?" zamrkám nevěřícně.

"Chtěl přesunout data koncertů co nejtěsněj k sobě, v podstatě si to naplánoval tak, aby hrál skoro každej večer, popřípadě aby pauzy byly co nejkratší. To nemá s nadšením nic společnýho. Je to jako kdyby se chtěl zničit... nemluvě o tom, co se děje kolem tebe. Nechci, abys to brala špatně. Jsi pro něj důležitá. Možná až moc. On ti to neřekne, ale za posledního půl roku toho s nikým tolik nenamluvil, jako s tebou."

"Já... Nevím, co na to říct," vydechnu. 

"Víš co teď udělá?" rozhodí rukama CC. Jen chabě zavrtím hlavou, jako že nevím. "Bude si hrát na hrdinu. Nějakou dobu bude všechno fajn a on bude dělat, že mu nechybíš a potom to bude úplně stejný. On to tolik chce utáhnout sám, že od sebe neustále bude všechny odstrkovat a dusit všechno, co ho trápí."

Vezme mi to poslední slova. Jen sedím na židly a v dlaních držím svoje cappucino a připadám si... nijak. Přistihnu se, jak mi hučí v uších. 

"Co mám dělat?" zeptám se prostě a ignoruju slzu, která mi sklouzne po tváři. Ve skutečnosti nic necítím, ale i tak vím, že se dřív nebo později rozpláču a nedokážu tomu zabránit. Nedokážu, aby byl jednoduše šťastný. Měla jsem to vědět od začátku.

"Pojedeš s náma do Walesu," usměje se CC.

***

Děkuju vám, že čtete, dáváte votes a komentujete :) jste úžasní. Taky vám děkuju za víc než 1,5K reads a skoro 200 votes u této povídky, hodně mě to potěšilo :) 

Chci se vás zeptat, jestli chcete, abych na konci každé částo třeba psala nějaké dotazy na vás. Napadlo mě, že bych se podle toho mohla inspirovat v budoucím ději a tak :) dneska to můžeme zkusit: Proč myslíte, že CC chce Ley na koncertě ve Walesu? Pokud nebudete odpovídat, příště už to tak dělat nemusím, ale říkala jsem si, že by to mohlo být fajn :) každopádně je to na vás. A budu opět moc ráda, pokud napíšete, co si myslíte. Lull.