I'll Be Your Detonator

[15] You're my reason

Andy

Když jsme ve Walesu vystupovali naposledy před rokem, zasekli jsme se mezi fanouškama skoro na dvě hodiny. Stejně jako loni se koncert má odehrávat v klubu, což už dopředu slibuje mnohem silnější atmosféru... Většinou mi to připomíná začátky s kapelou, kdy jsme naopak snili o co největším pódiu a co největším počtu lidí tam dole pod náma. Teď bych dal cokoliv za to, být na stejné úrovni jako oni každý večer a vědět, že zvládnu vzít za ruku každého z nich. 

Někdy má život dost ironický podtón.

Večer z Londýna jsme včera odjeli s hodinovým zpožděním, protože CC se pár hodin před odjezdem někam vytratil a nikomu z nás nebral telefony. Napadlo mě, že bych možná měl zavolat Hanley. Že bych se s ní dokonce mohl ještě jednou vidět. Kdybych hodně pospíchal... Možná jsem dokonce mohl říct, že pojedeme později. Potom jsem si uvědomil, jak hloupě ten nápad zní, když ho vypustím z pusy nahlas - a tak jsem se rozhodl, že nejlepší bude prostě to nechat být a vymazal jsem její číslo. 

Cesta do Walesu autobusem zabrala skoro pět hodin, protože provoz nebyl úplně ideální. S řízením jsme se všichni střídali po hodině a tak nám to tak akorát vyšlo. Nějakou dobu jsem se snažil zapojit se s klukama do hovoru, ale potom jsem se stejně přistihl duchem úplně někde jinde a tak jsem to vzdal.

Spát jsme šli až kolem třetí ráno, než se vyřídili věci ohledně ubytování v hotelu a taky parkování autobusu a tak jsme ráno vstávali a rovnou si mohli dát oběd. Musím uznat, že po týdnu si člověk docela rychle odvykne na tenhle životní styl... na druhou stranu musím říct, že mi to snad i začínalo chybět. 

Právě teď je sedm večer a my stojíme na parkovišti u zadního vchodu do klubu. Zatím kolem naštěstí neprošel nikdo, kdo by nás poznal a tak všichni fanoušci před hlavním vchodem nemají ani tušení, že už jsme dorazili. Máme docela dost času odnosit naše věci dovnitř a rychle sfouknout první zvukovku - vždycky se připravujeme ještě než se začne pouštět do klubu a potom některé věci dolaďujeme těsně před tím, než začneme hrát. 

Chvilku po osmé už máme všechno nachystané, se zvukařem řešíme pár posledních detailů a kluci si u baru dávají pivo. Až se lidi nahrnou dovnitř, pravděpodobně tady nebude moc místa a probojovat se od pódia až k baru bude pěkná fuška. 

Začnu být docela nervózní a tak zajdu dozadu do zákulisí, sednu si na schody vedoucí někam nahoru - hádám, že jako většina klubů, i tenhle má svoje vlastní skladiště a podobné věci. Překvapí mě, když zaslechnu mluvit CCho.

"... začínáme v deset, mám ještě hodinu a půl. Nechci abys chodila pěšky..."

Zaraženě nakouknu skrz mezeru ve dveřích do šatny. CC přechází sem a tam - dělá to snad jenom když je nervózní nebo o něčem hodně přemýšlí. Napadne mě, že bych neměl šmírovat a normálně vejít dovnitř, ale nemůžu se přimět, abych se pohnul.

"Tak dobře. Vyzvednu tě na té zastávce... ne, neboj, nezabere to víc než čtvrt hodiny... děláš jako kdybys nevěděla, jak skvěle řídím," zasměje se CC a na chvíli se odmlčí, když osoba z druhé strany odpovídá. 

"Vlastně máš pravdu... nikdy jsi mě řídit neviděla," odpoví, "uvidíme se tam za dvacet minut, jo?"

Než se stihnu vzpamatovat a vejít dovnitř za CCm nebo se odtud vypařit, CC rozrazí dveře dokořán a uvidí mě sedět na schodech.

"Andy?" zatváří se překvapeně a mobil si schová do kapsy džínů. 

"Šel jsem si zakouřit," řeknu první věc, která mě napadne a rychle hmátnu po krabičce cigaret, která... která tam samozřejmě není. Přestat se snažím téměř neustále už několik posledních měsíců, i když většina těch pokusů končí... no, překvapivě právě kvůli někomu z těch lidí, kteří mi pořád tvrdí, že musím přestat.