I'll Be Your Detonator

[05] Miles away

Hanley

"Ahoj mami. Ahoj Gwenn," usměju se jen co vejdu do kuchyně a rychle schovám mobil do kapsy tlusté mikiny, aby se zbytečně nevyptávaly. Gwenn - moje čtrnáctiletá sestra - pomalu vzhlédne a do obličeje jí napadají prameny ostře černých vlasů, které okamžitě zakryjí její ještě trochu dětské tváře a piercing ve rtu. Máma vypadá, jako že si sotva všimla mého příchodu, s nepřítomným pohledem pokračuje v úmývání nádobí.

"Jaký byl koncert? Přišla jsi hrozně pozdě...," poznamená Gwenn trochu závistivě. Mám chuť jí připomenout, že když jsem jí nabízela, ať jde se mnou, zarytě se bránila a tak jsem lístek nakonec musela prodat pod cenou nějakému klukovi před klubem, protože mi nevěřil, že je platný. 

"Fajn," usměju se křečovitě. Ve skutečnosti to bylo spíš hodně... zvláštní. Měla jsem jít na kapelu, kterou už několik let miluju s člověkem, o kterém jsem si ještě před měsícem myslela, že ho opravdu dokážu milovat. Ještě před měsícem to tak bylo. Jenže to bylo před tím, než jsme se s Aaronem rozešli...

Takže nakonec jsem byla na koncertě mojí nejoblíbenější kapely sama - což by mi vlastně tak moc nevadilo, ve spoustě situací jsem se najednou ocitla sama, když už se mnou Aaron není. Problém byl někde jinde. V atmosféře, která všude kolem byla, v tom, jak nejistě to všechno působila. Bylo to úplně jiné, než když jsem je viděla hrát živě minule. Po koncertě jsem se snažila ještě probojovat ke klukům, i když jsem si nedělala moc iluze o tom, že bych s nimi mohla vážně mluvit, ale utekli mi dřív, než jsem se protlačila alespoň pár metrů od nich. 

A potom... tam ta věc. 

Nikdy bych doopravdy neřekla, že když napíšu někomu tak slavnému, bude šance, že mi odpoví. Vlastně jsem nejdřív ani nevěřila, že by to mohl být oficiální profil - vždyť to se stává pořád... myslíte si, že víte, komu píšete, ale potom zjistíte, že to ani nebyl on. 

Asi bych měla mít radost, ale cítím se kvůli tomu spíš špatně. Něco bylo jinak a nebylo to proto, že to já mám posledních pár týdnů každý den den blbec. Ani proto, že jsem tam byla sama nebo že v noci občas nemůžu spát. Napsala jsem mu takovou hloupost a Andy to ani nezkoušel vyvrátit. V první chvíli se mi udělalo úplně na zvracení, jako kdyby se rozpadnul poslední kousek mě, to poslední, čemu jsem ještě zkoušela věřit. 

Jenže já už jsem taková. Měla bych mít svoji speciální kolonku - Hanley Nixon, skoro osmnáct, chorobná potřeba znát pravdu a šťourat se v ní, dokud se z toho nezblázní. 

"Ley, zlato, potřebuju aby vás k tátovi hodil Aaron, odpoledne budu v práci." Máma.

Máma je člověk, co se nikdy nesmí dozvědět o věcech, jako je to, že jsme se rozešli... Má dost vlastních problémů. Zvlášť od té doby, co se s tátou rozvedli a on si našel novou přítelkyni. Kelly je vlastně docela fajn, což bych samozřejmě před mámou nikdy nemohla říct nahlas. Možná bychom mohly být sestry, ale svým způsobem to může být i výhoda - je jedna z těch holek na vysoké škole, co se podezřele často opalujou u bazénu, většinu času tráví posloucháním indie rocku a navíc je vegetariánka. Netuším, jak se k ní táta dostal a jak se lidi jako jsou oni dva můžou dát dohromady, ale... jak se zdá, zázraky se opravdu dějou.

"Jasně. Půjdu mu zavolat, aby s tím počítal," usměju se trochu křečovitě a zase kuchyň rychle opustím. Na chodbě se posadím na schody a váhavě z kapsy vytáhnu telefon. Andy už mi neodpověděl - možná, že už chci příliš. Bůhví, jestli je to doopravdy on. S těžkým srdcem vytočím Aaronovo číslo.

"Ley? Ahoj," zaslechnu v jeho hlase překvapení. "Jak se máš?"

"No... fajn, jak jinak?" polknu ztěžka. Dohodli jsme se, že zůstaneme kamarádi a že to nebude jenom fráze. Asi to tak bylo správně. Pořád ještě nemám nikoho jiného, než jeho. Jeho černý vlasy trčící do všech stran a řetízky na rukou, kolem pasu a... vlastně úplně všude. Alespoň, jsem pochopila, proč kamarádi mají vždycky zůstat jen kamarádi. 

"Jak se máš ty?" 

"V pohodě. Jak sis užila koncert?" 

"Skvěle. Fakt, bylo to úžasný," usměju se podvědomě, "škoda, že jsi nemohl jít."

Samozřejmě, že to není tak, že by Aaron nemohl jít. Miluje Black Veil Brides stejně jako já. Byl to on, kdo mě naučil psolouchat jejich hudbu, kdo se mnou po celé třídě řval We scream, we shout, we are the fallen angels a kdo mi zpíval Rebel Love Song, když jsem s ním nechtěla na první rande. 

"Snad příště," odkašle si a na chvíli se mezi námi rozhostí dost trapné ticho.

"Potřebovala bych... takovou laskavost," začnu nejistě.

"No jo, počítej se mnou. Cokoliv na světě."

"Jen... jestli bys nemohl odpoledne přijet autem a odvést mě s Gwenn k tátovi? Já... pořád jsem mámě neřekla, co se... co se stalo."

Ani ho nemusím vidět, abych věděla, že předtím, že z něj vyleze sotva slyšitelné jo, párkrát kývne hlavou, jako kdyby o tom přesvědčoval sám sebe. 

"Díky," hlesnu.

***

Díky za přečtení, votes a komentáře :) jak jste chtěli, je to první pohled Hanley, příště asi bude zase Andy (nebo napište, jak budete chtít ) :) Dejte prosím prosím vědět, co si myslíte - a zároveň se omlouvám, že mi to trochu trvá, poslední dobou mi nějak schází motivace a chuť ke psaní a nejde mi to moc rychle. 

Enjoy it, Lullaby007 :)