I'll Be Your Detonator

[03] Nothing to believe?

Tma. Horký, nezastavitelný bušení v hlavě, krev mi šumí v uších. Vzpomenu si, jak jsem se jednou topil a i když tehdy voda byla tak ledová, zaplavilo mě příšerný horko. Možná to bylo spíš jako kdybych hořel... Sápala se po mně tma, zkoušela mě roztrhat na kousky a zničit mě. A potom mě něčí ruce prostě vytáhly ven, na vzduch, do bezpečí. 

Bylo po všem. Přesně jako teď. 

Koncert skončil, den spolu s ním. Když jsem otevřel dveře hotelovýho pokoje a vešel dovnitř, bylo to jako sen. Matně si vybavuju CCho hlas, jak mi opakuje, ať se postavím a poslouchám ho. Slyším sám sebe, jak se hádám a přeskakuje mi hlas. A teď? Jsem tady, zamčenej v koupelně bez oken a už ani nevím, kde jsou dveře. Jsou tak dobře utěsněný, že pod nima ani není tenká linka světla, jak to bývá většinou. Při troše štěstí se nikomu ještě dlouho nebude chtít na záchod...

Není to tak, že bych to úplně podělal. Jen je potom těžký vydržet dál lhát. Potřebuju čas... spousty času. Stačí, když teď vydržím zbytek turné a potom... to třeba nějak půjde. 

"Koukej vylézt," zaslechnu Jakea. Nejdřív párkrát zaťuká a potom začne lomcovat klikou. "Dělej, jinak... to fakt pustím."

Neochotně se zvednu a začnu rukama pátrat po stěnách, dokud konečně nenajdu vypínač a nerozsvítím. Dveře jsou hned vedle mě.

"Hele, jestli tady na něčem uklouznu, tak přísahám, neručím za sebe," mumlá Jake a vlasy mu trčí do všech stran, jak právě vylezl z postele.

Hodiny nad dveřma ukazují půl sedmé ráno, po zeleným koberci se pomalu toulají první paprsky slunce a hrají si se stíny. V pokoji je vzduch těžký a teplý, i když tady kluci nemohli spát víc než čtyři hodiny a okno je celou tu dobu pootevřené. 

"Jakeu? Našel jsi Andyho?" povzdechne si Ash a překulí se na druhou stranu, hlavu si opře o zeď a jak se zdá, hned zase usne. 

"Jsme tady, brácho," odpovím mu šeptem a potichu dojdu ke své posteli, která je jako jediná ještě v původním stavu. Pomalu se natáhnu, očima visím na dveřích do koupelny, dokud se neobjeví Jake a ještě v polospánku se málem nerozplácne na podlaze, když zakopne o Jinxxův kufr.

"Do háje, kdo to sem dal?" stěžuje si, poskakuje na jedné noze směrem k posteli a celou dobu se snaží, aby nemusel otevírat oči. Jen co si lehne a přikryje se, je to, jako kdybych tady byl sám. Všechno utichne, jen něco uvnitř mě pořád neodbytně volá po pozornosti, pocit bezmoci ne a ne úplně zmizet, i když se snažím svoji hlavu zaměstnat něčím jiným.

Chce se mi spát... je to jako kdyby moje víčka vážily snad tunu, ale nedokážu je udržet prostě zavřené. Nedokážu spát. 

Trochu s hrůzou otevřu twitter, napůl očekávám, jestli si někdo něčeho nevšimnul, jestli na mě nečeká hromada zpráv o tom, že to stálo za nic a že jako skupina jsme nemožní. Nic takového tam na mě ale nečeká - pár poděkování za úžasný koncert, lidi mě označují na fotkách a píšou, že se těší na příští rok, až zase přijedeme. Při představě toho, co bude za rok, se mi zhoupne žaludek... neměl bych nic slibovat. A hlavně - vůbec bych neměl takhle uvažovat.

Popřeju jim dobré ráno, vyfotím spící kluky a hodím pár fotek na instagram, kde se okamžitě strhne lavina komentářů - myslím, že ráno mě kluci přerazí. Když se mi rozbliká nová soukromá zpráva, vyvolá to ve mně zvláštní druh překvapení - ne proto, že je to Hanley, ani proto, že mi píše už podruhé. Dokonce ani proto, že je podivně snadné pamatovat si její jméno... 

Víte, je spousta lidí, kteří mi píšou klidně každý den. Některým stačí, když jednou odpovím a okamžitě to pochopí jako šanci přehodit na mě všechny svoje problémy, jako bych je mohl prostě nějak smazat a zachránit je. Někteří mi prostě jen přejou hezký den, znovu a znovu a tak si říkám, že by bylo super, kdyby to vážně fungovalo.

Zpráva od Hanley obsahuje jen jednu jedinou větu, čtyři slova, díky kterým mě dokáže vyděsit a rozhodit na zbytek celého dne, jenom tím, že si prostě... všimla.

Co se děje, Andy? H.

 

***

Díky za přečtení, votes a komentáře :) původně tahle část měla být už dřív, ale půlka se mi toho smazala a strašně mě to naštvalo a vůbec jsem neměla chuť to psát znovu :D 

Každopádně, dejte vědět, co si myslíte, jakékoliv připomínky vždycky potěší :) 

Enjoy it, Lullaby007