BARBIE & KEN

3.KAPITOLA

„You know it's not the same as it was. In this world is just us. You know it's not the same... "zpívám si spolu s rádiem, zatímco spokojeně vypnu troubu ve, které je již hotové kuře. Nojo, ale co teď budu dělat? Co jsem přišla že školy tak jsem něco málo poklidila a uvařila. A teď je teprve pět. Nevím, co budu dělat. Nemám náladu koukat na filmy nebo se jen tak považovat, když je zrovna dneska venku ještě hezky. A myslím že moc slunných dnů nám už nezbývá, jelikož je září. V L.A. jsem pořád byla venku. Buď jsme s naší partou hráli volejbal na pláži, nebo se šli koupat, projížděli se na skateboardech nebo šli se koukat na fotbal a občas si s nimi zahráli. Zkrátka jsem byla pořád někde venku. Ale mohla bych napsat Majdě, taky tak učiním a ona hned odepíše. Hele jsem ve stájích, ale jestli chceš přijít tak můžeš. Chvilku se nad tím zamyslím, ale nakonec souhlasím. Vyběhnu tedy nahoru do pokoje, kde se převleču do obyčejných černých legín a bílého trička, vezmu si batoh s důležitými věcmi a vyrazím za Majdou.

„Hezky! Jen tak dál" křikne pravděpodobně trenérka na Majdu na koni a spatřím vedle ní Petra. Začnu tleskat a zamávám na ní.

„Děkuji! Děkuji!" řekne Majda a ironicky se ukloní. Pak seskočí z koně a rozejde se ke mně.

„Tak přece jen jsi přišla" Řekne Majda, ale Petr se mi zdá nějak nebýt ve své kůži. Majda se ke mně trochu skloní, aby mě mohl sevřít v přátelském objetí.

„Nojo, nudila jsem se doma tak jsem ti napsala." Řeknu, ale pořád koukám na Petra. Proč se mi zdá být úplně jiný než dneska odpoledne na těch záchodech?

„Musím jít vyčistit koně pojď se mnou." Řekne Majda a já ji následuji.

„Jdeš taky?" kouknu na Petra, který jen zakroutí hlavou na náznak nesouhlasu.

„Já na vás počkám ve stájích." Dodá a já tedy pokrčím rameny a poté se už rozběhnu za Majdou.

„Lidi já se tady s vámi musím rozloučit musím na poradu tak prosím Petře doprovoď Verču domů děkuji, mějte se uvidíme se zítra." Řekne Majda

„Ahoj" obejmu jí na rozloučenou a s Petrem si dají nějaký svůj pozdrav a poté nás opravdu opustí a já tady tak s Petrem zůstanu sama. Je ticho. On jen kouká na své boty a jde poslušně vedle mě. Po chvilce zabočíme do naší ulice a on stále neřekne jediné slovo.

„Ty Petře" oslovit ho a on ke mně zvedne svůj pohled „Jsi v pohodě?" Zeptám se opatrně.

„Jo" přikývne pouze a poté svůj pohled opět sklopí na své nohy.

„Ale nepřijde mi." Vysvětlím. Víte já jsem člověk, který prostě když vidí někoho se trápit má potřebu mu pomoci nebo se o to alespoň pokusit.

„A co ti je do toho? Víš hovno, co mi je, tak mi dej laskavě pokoj a nehraje si na kamarádku, když mě znáš sotva dva dny" zvýší na mě hlas a zdá se být celkem naštvaný.

„Fajn tak sw hned nerozčiluj, jen jsem chtěla pomoc." Zvednu ruce v obraném gestu. Celkem se divím, že jsem po něm hned nevyjela.

„Tak se příště nesnaž. Neznáš mě a nejsme kamarádi tak se kurva nesnaž hrát, že ti na mně záleží a dej mu pokoj" křikne znovu, a to už se neudržím....

„Vis co? Já se jen snažila být slušná, ale to tobě očividně nic neříká. Příště si to radši nechám pro sebe a víš co? Polib si prdel Petře" křiknu na něj zpátky a odbočím k mému domu ke které už jsem díky bohu došli. Odemknout dveře a okamžitě do něj zapadnu. Jak je možný, že vás někdo dokáže tak nehorázně naštvat? Jen jsem chtěla být milá, ale vlastně ani nevím proč, ať si dělá, co che debil jeden.