BARBIE & KEN

5.KAPITOLA

Ještě jednou se zkouknu v zrcadle. Vyžehlené vlasy, make-up, upravené obočí, hnědé stíny, linky a řasenka zvýrazňují mé oči a růžová rtěnka podtrhující mé plné rty. No, a nakonec krásné bordové šaty a boty na podpatku. No doufám, že takhle mamce nebudu dělat ostudu, ale myslím že vypadám celkem hezky. Vezmu si tedy kabelku a poté opustím svůj pokoj a mířím dolů do obýváku, kde už na mě čeká mamka.

„Sluší ti to Veru." Usměje se na mě.

„Děkuji, taky vypadáš krásně mami." Pokývnu uznalecky hlavou a kouknu na ni v jejích šedých společenských šatech. Co bych dala za to mít její postavu a celkově vypadat jako ona až mi bude tolik co jí.

„Děkuji tak jedem?" Zeptá se a po mém přikývnutí opustíme dům a nasedneme do jejího auta vyjíždějící na místo konání.

„No a jak to tedy jde ve škole? Našla, jsi si kamarády?" Načne mamka. Vlastně jse mě za tento týden ještě na kamarády nezeptala. Jen se ptala, jestli to je ve škole v pohodě a jinak se o to moc nezajímala. Taky se přes týden moc nevídáme. Víceméně si večer jen prohodíme dobrou noc.

„Jo Žáňa, je to fajn holka a myslím, že časem by jsme mohli být i velmi dobré kamarádky, protože spolu fakt vycházíme, i přesto že máme na něco odlišný názor. A pak je tady Majda. Pamatuješ si na Majdu Bradáčovou co se mnou chodila do 4. třídy?" Zeptám se a ona přikývne. „Tak to je ona první den jsem se s někým srazila a ona mi pomohla a začali jsme si povídat. Taky si s ní hodně rozumím a celkem i s no jejími třemi kamarády, ty taky jsou docela v pohodě." Až tedy na Petra ty občasné, dobře časté, výkyvy nálad.

„Tak to je skvělé, že jsi si takhle hned našla kamarády." Usměje se.

„Jo je to fajn. Mimochodem jsem k nám pozvala Majdu v neděli na oběd tak snad ti to nevadí."

„Jasně, že ne. Ráda ji poznám, nebo vlastně spíš znovu uvidím, ale pochybuji že si mě pamatuje. Počkej je to ta vysoká špinavá blondýnka, jak ti držela ve čtvrté třídě první den školy místo, že jo?" Ujistí se.

„Jo to je ona." Zasměji se. Zbytek cesty se tedy nějak bavíme o škole a také o tom, jak jí to jde v nové práci. Až zaparkujeme u místa, kde se akce koná. Vystoupíme tedy z auta a vydáme se dovnitř. Páni vypadá to tady hezky. Mamka říkala že šéf pronajmul restauraci. Je tady několik stolů, zbytek zde hraje hudba a opodál je také obrovský stůl s jídlem.

„Zdeňko!!" Osloví někdo mou mamku a my se otočíme na pár tak ve věku mé mamky.

„Petře, Petro ráda vás vidím." Usměje se mamka a poté dodá. „Tohle je moje dcera Veronika. Veru tohle je můj šéf a jeho zástupkyně. Petra a Petr Bradáčovi." Seznámí nás a já při zaslechnutí toho příjmení nepatrně ztuhnu. Bradáč to ne. Nemůžou to být přeci Petra rodiče. To bude určitě jen shoda jmen.

„Těší nás Veru moc ti to sluší." Usměje se Petra a Petr přikývne. Vypadají celkem sympaticky. Petra je hodně usměvavá jako moje mamka, ale Petr nevypadá úplně jako morous.

„Děkuji, vám taky." Oplatím jim úsměv a poté si s nimi zdvořile potřesu rukou.

„My tady taky máme syna, zrovna si šel pro něco k pití. A támhle je. Petře!" Zavolá na něj. Ne řekněte mi, že to opravdu není pravda prosím. Třeba je to opravdu jen hodně velká shoda jmen. Modlím se v duchu, ale jakmile spatřím hnědookého špinavého blonďáka v černých společenských kalhotách, bílé košili s motýlkem a přes ní přehozené černé sako zjistím, že o náhodu opravdu nejde. A co víc. Málem spadnu na zem, protože vypadá...fakt skvěle. Nevěřila bych že to někdy řeknu, ale moc mu to sluší. Vypadá slušně, ale zároveň v tom jsou znaky ležérnosti. Když dojde k nám s úsměvem mě sjede pohledem od hlavy až k patě jako je u něj zvykem a opět se upřeně podívá do mých očí.