BARBIE & KEN

1.KAPITOLA

„Veru" probudí mě zaťukání na dveře. Se
zamručením otevřu oči.
„Vstávej, musíš jít do školy!" slyším opět hlas mojí mamky stále za dveřmi mého nového pokoje.
„Jsem vzhůru" zamručím, ale tak nahlas aby to slyšela. Když uslyším kroky vzdalující se ode dveří opět si povzdechnu. A je to tady zase. Ten den, který úplně nesnáším. První školní den na nové škole. Tedy pro mě. Jinak už je to týden poté co oficiálně začal školní rok. Jsem zvědavá, jaké to bude, i když se to určitě nebude lišit od jindy. Nejdřív půjdu za ředitelkou, která mi povypráví o škole a nezapomene dodat, jak je ráda, že mě zde s mými známkami má, (ne že bych byla přímo šprtka, ale na školu se snažím nějak extra nekašlat a prolézám s dvojkami což na střední škole není vůbec špatné) poté mi dá potřebné papíry, ve kterých se budu chvíli ztrácet a přehrabovat, než opravdu najdu tu správnou učebnu pro první hodinu. Hned na jejím začátku mě dotyčná učitelka či učitel vyvolá, abych se třídě představila a pak už to bude probíhat jako celkem běžný školní den. Akorát se na mě budou všude stáčet pohledy ostatních lidí, protože jsem přeci TA NOVÁ. Bože můj, jak já tohle nesnáším.
S dalším povzdechem ze sebe stáhnu tmavě zelenou deku, která mi měla vynahradit peřinu, jelikož tu mám spolu s polštářem ještě někde zabalenou v krabicích, která momentálně zdobí můj pokoj. Včera jsme totiž přiletěli asi v pět odpoledne, ale kvůli časovému posunu a taky dlouhému letu jsme se jen vysprchovali a šli hned spát, protože byt jsme měli už zařízený. Musím se na to vrhnout dnes po škole.
Zvednu se z postele a poté co se protáhnu si to zamířím rovnou k modré plastové krabici, ve které bych měla mít oblečení.
„Ha! Trefa" řeknu si pro sebe. Hned jak krabici otevřu, všimnu si na vrchu oblečení, které jsem si vlastně balila navrch schválně pro dnešní den. Obleču si tedy samozřejmě spodní prádlo a poté černé roztrhané džíny a černý croptop s dlouhým rukávem. Nechci to oblečení nějak moc hrotit. Vždyť je to jen škola.
Následně si ze svého nočního stolku vezmu taštičku s hygienickými věcičkami a líčením a zalezu do koupelny, která je hned vedle mého pokoje. Vykonám ranní hygienu, rozčešu si své světle zrzavé vlasy, které si nechám volně, na obličej nanesu make-up, upravím si obočí a řasy přejedu pouze trochu řasenkou. Ještě jednou se očima zadívám do zrcadla, abych se zkoukla. Vypadám v pohodě to stačí. Nechci moc vyčnívat. Radši splynu. Minimálně pro dnešek. Nakonec ještě v pokoji čapnu svůj černý Nike batoh a seběhnu dolů do kuchyně, abych se stihla nasnídat.
„Tak jak jsi se vyspala v novém domě?" zeptá se mamka s úsměvem, zatímco skládá talíře do poliček.
„Šlo to." Pokrčím rameny a sednu si ke stolu kde si vezmu jablko, do kterého se pustím. Nic jiného tady totiž ještě nemáme.
„Veru já vím, jak je pro tebe to stěhování těžké, pro mě taky, ale jednoho dne jsme se museli vrátit zpět..." otočí se na mě. občas mi přijde, že od doby, co od nás táta odešel, dělá vše proto, aby mi nic nechybělo.
„Já vím mami. Jedem ať nepřijdu pozdě" pousměji se na ní vyhazující ohryzek od jablka do koše a vezmu si do ruky batoh. Nasedneme do mámina auta a vyjíždíme směr škola.

„Jo, potřebovala bych abys došla odpoledne něco nakoupit do krámu. Nechala jsem ti v kuchyni nějaký peníze." Sdělí mi.
„Dobře a v kolik se vrátíš dnes z práce? „zeptám se.
„No asi až večer. Budu tam první den tak to bude asi na dýl." Pokrčí rameny.
„Dobře tak já něco uvařím" řeknu automaticky
„To bys byla hodná" věnuje mi úsměv. Zbytek cesty, která trvá asi jen pět minut, jelikož škola je nedaleko, jsme ticho

„Tak hodně štěstí" usměje se na mě opět u vchodu do školy. Jen se kouknu na školní pozemek, na kterém je spousta lidí a trošku se mi sevře žaludek nervozitou. Ne, že bych měla nějaký problém se seznamováním, ale přeci jenom nikdy nevíte, jak zapadnete.
„Díky" řeknu pouze odepínajíc ze sebe pás.
„Veru já vím, že je to pro tebe tohle všechno těžký. Stěhování, poznávání nových lidí, opouštění kamarádů. A ještě táta ke všemu..." přeruším její slova, jelikož prakticky to samé už jsem za svůj život slyšela asi milionkrát. Naposledy dnes ráno.
„V pohodě mami já to chápu. Stejně s tím nic neuděláš. Tak ahoj, měj se hezky v práci." Vezmu do ruky svůj batoh.
„Ty se měj hezky ve škole. Mám tě ráda." Usměje se
„Já tebe" oplatím jí úsměvný pohled a poté s nádechem otevřu dveře od auta a vystoupím. Fajn Veru, jak jsme se to učily. Hlava trošku nahoru, narovnat záda, batoh přes jedno rameno a vypadat sebevědomě. Říkám si v duchu a poté se sebevědomě rozejdu k vchodu, kterým projdu a ocitnu se na školní chodbě. Přesto, že koukám dopředu všímám si i těch šeptajících si lidí a pohledů od nich. Vevnitř se klepu, ale na venek zkrátka působím jako ta nejsebevědomější osoba na světě. Není to o tom, že bych si chtěla hrát na něco co nejsem, ale ty školy mě naučily, že jakmile první den působíte jako ustrašená myška tak taková zůstanete až do konce roku. Více méně se s vámi nikdo nebaví a pak vše stojí za prd. Kdežto když hned první den ukážete, že je vám vlastně jedno co si o vás ostatní myslí, ale jste spokojená sama se sebou lépe se seznámíte s lidmi a až pak těm, kterým opravdu věříte odhalíte, že zas taková sebevědomá nejste. Je to taková moje menší vlastní studie, na kterou jsem opravdu pyšná. Pomáhá mi zapadat na školách na kterých jsem byla. Po krátké cestě se ocitnu v druhém patře u kanceláře ředitelky.
„Dobře Veroniko tak to už máš vše potřebné. Za 5 minut je hodina a ty máš první angličtinu s tvým třídním učitelem. Podle letáčků naší školy učebnu najdeš. Snad se ti u nás na škole bude líbit" usměje se na mě ředitelka, asi po 15 minutách co jsem zde u ní strávila a ona mi povídala ty klasické řeči o škole.
„děkuji vám, na shledanou" oplatím ji úsměv a poté opustím ředitelnu. Jen co se ocitnu opět na školní chodbě, ihned skloním hlavu k papírům a snažím se najít příslušnou učebnu. Když v tom domě narazí něčí tělo a já spadnu doslova na zadek, přičemž mi papíry popadají po zemi.
„Au!!" Syknu a poté zvednu svůj pohled k osobě která do mě vrazila. Jediné, co vidím je postava odcházející směrem ode mě. Jediné, co zahlédnu je obrázek na zádech mikiny té osoby.