Deset malých černoušků... Znovu? (COMPLETED)

(3) Jeden se včas nevzbudil...

I

Côteho tělo odnesli do jeho pokoje. Všichni ostatní se shodli, že to nejlepší, co mohou momentálně udělat, je jít do svých pokojů, zamknout se a ráno bude moudřejší večera. Když Giulia kráčela po schodech, jako by slyšela hlas slečny Thomasové: 

Slečno Caporasová, pořád to považujete za vtip?

A také hlas pana Côteho, toho mrtvého nebožáka:

Jako bych slyšel mluvit Veru Claythorneovou.

Bylo to možné? Bylo možné, že by se z té knihy stala realita? Ne, Giulia sama sebe ujišťovala, že to se jenom projevuje paranoia. Côte mohl zemřít náhodou; ta nahrávka byla špatný vtip. Jak ale toho, kdo namluvil tu desku, mohlo napadnout, že za tu tragédii a smrt tří dětí mohla ona? Ona byla nevinná! I policie tak tehdy seznala a bylo na celý případ zapomenuto.

Mohla jí snad být udělena role Very Claythorneové? Vždyť to nebylo možné. Vera byla vinna; nakonec si zasloužila oprátku. Kdežto ona, Giulia Caporasová, neprovedla vůbec nic!

Myšlenky podobné tomu, co se honilo hlavou slečně Caporasové, vyvstanuly na mysli i všem ostatním v domě. Každý se pevně zamknul ve svém pokoji a jen doufal, že se ráno probudí a zjistí, že to byl hloupý sen.

II

Ráno je probudil výkřik. Byl to hlas pana Fabbra. Všichni hosté se tak rychle, jako mohli, vyhrabali z postelí a ještě v županech pelášili do přízemí. Vrazili do k smrti vyděděného pana Fabbra hned pod schody. Okamžitě se všichni začali vyptávat, co se stalo?

„Anna..." vzlykal kuchař. „Ona..."

Slečna Thomasová se protlačila dopředu; veškerá její roztržitost byla najednou ta tam. Před nimi teď stála doktorka s chladnou hlavou. „Paní Fabbrové se asi přitížilo," řekla. „Podívám se na to."

„Nepůjdete sama," zarazil ji pan Fischer. Nyní nechtěl věřit už nikomu. „Jdeme s vámi."

Doktorka jenom pokrčila rameny a doprovázena všemi ostatními vstoupila do pokoje Fabbrových. Anna ležela na posteli, jako by spala. Zbývajících sedm lidí stálo v půlkruhu u dveří a sledovalo počínání slečny Thomasové.

„Přitížilo se jí?" zeptal se pan Fischer, neschopen v tichosti přihlížet.

„To bych řekla. Je mrtvá," oznámila. „Je mi to líto, pane Fabbro."

Ozvalo se zalapání po dechu. „Mrtvá? Jak může být mrtvá?"

„Někdo ji musel otrávit," vysvětlila doktorka. „Ale kdo? Hádám, že sama si jed nevzala."

Pan Fabbro se zamračil, jako by si na něco vzpomněl, a podezíravě si slečnu Thomasovou prohlédl: „Nedala jste jí včera nějaké prášky na spaní? Nemohla si jich vzít moc?"

„Ano, dávala jsem jí prášky," přikývla doktorka. „Nepodezírejte mě ale. Já lidi léčím, nezabíjím je." Kde jen už dřív tuto větu slyšela? Ach ano, doktor Armstrong. Neřekl snad on to samé, když promluvil o smrti paní Rogersové?

V pokoji zavládla dusná atmosféra. Každý sledoval každého. Slečna Schulzová se tváří nějak nezaujatě! Že by to byla ona a tváří se tak, protože ví, že jí nic nehrozí? Ne ne, nejvíc podezřele vypadá ten policista! Kdo ví, co může v lidské mysli způsobit tolik let pohybování se v okolí zločinu? A ta Caporasová jako by z oka vypadla Veře Claythorneové! Ale kdeže, určitě byla na vině Thomasová! I ten Vencweiski se tváří nanejvýš podezřele... Ticho prolomila šeptem vyděšená slečna Caporasová. „Jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osm..." zarecitovala. „Měla jste pravdu, slečno Thomasová: už to za vtip nepovažuji."