Deset malých černoušků... Znovu? (COMPLETED)

(8) Jeden z nich šel pasti klást...

I

Slečna Thomasová prozkoumala tělo a oznámila svým třem společníkům, že Fischer byl zastřelen. Vyvstala tedy otázka: Kam se poděla střelná zbraň?

„Musíme opět prohledat pokoje," prohlásila slečna Thomasová.

„To bude k ničemu," zavrtěl hlavou Vencweiski. „Jsem si jist, že vrah se pistole nějak zbavil. Určitě ale neměl čas ji dát do pokoji někomu z nás, aby na někoho svedl vinu."

„Jak se k té pistoli ale vůbec dostal? Pokoje jsme už prohledávali," namítla Giulia a rozhlédla se, jako by čekala, že pistole bude ležet na zemi u jejích nohou.

„Můžete nám to vysvětlit, slečno Caporasová?" požádala ji slečna Thomasová. Viděla, jak sebou žena trhla. „Neměla jsem na mysli, že jste vrah," přispěchala s vysvětlením doktorka, než si mohla vyslechnout Giuliininy námitky. „Mohla byste nám vysvětlit, jak tohle podle vás zapadá do Černoušků? Kdyby bylo na mně, slovy: "Jeden z nich se soudcem stal" bych tuto vraždu nepopsala."

„Já také ne," přiznala Giulia. „Napadá mě jediná podoba: Wargrave i Fischer byli zastřeleni - svým způsobem. Jste si skutečně jistá, že Fischer je mrtvý?" Slečna Thomasová potvrdila a nabídla, ať si to Giulia klidně ověří sama. „Nenapadá mě ovšem," pokračovala slečna Caporasová, „v čem může být ta podoba mezi Fischerovou smrtí a tou Wargraveovou. Fischer byl svým způsobem takový náš soudce. Stále nás soudil za to, z čeho jsme byli obviněni, a snažil se dopátrat pravdy." Očekávala, že ji nyní budou osočovat, jak je možné, že na to přišla? Že by proto, že byla vražedkyně? Zdálo se ovšem, že s Tobiasem Fischerem odešla i jejich touha ji stále obviňovat.

„Co teď?" zeptal se Vencweiski.

„Odnesme to tělo," navrhla slečna Thomasová. „Jakou cenu má nějak rozebírat, co se stalo?"

„Stejně na nic nepřijdeme," zavrtěla hlavou Giulia. „Budeme se jenom zase hádat o ničem, jako celou dobu." Otočila se a odešla do svého pokoje.

Slečna Thomasová přejela pohledem své dva společníky. „Odnesu to tělo," rozhodla. „Vy také běžte do pokojů. Nebudu vás zbytečně obtěžovat."

„To nemůžete nést sama," namítl Vencweiski a i přes její námitky, že to zvládne sama, jí s Fischerovým tělem pomohl.

II

Giulia hleděla slepě do zdi svého pokoje. Kdo asi mohl být ten vrah? Byla snad ona další na řadě? Nebo ji nechají trpět až do konce, stejně jako Veru Claythorneovou? Možná byla podobná Veře, ano, možná ano, ale neudělala nic tak strašného jako ona, aby měla i stejně trpět! Vera vraždila ze sobeckého rozmaru, ale ona nic takového neudělala! Jenom činila tak, jak musela.

Zaslechla zaklepání na dveře a ztuhla. Mohl to snad být vrah? „Kdo je tam?"

„Thomasová," odpověděla doktorka. „Můžu dál?"

Giulia přistoupila ke dveřím: „Jak můžu vědět, že vám mohu věřit? Přišla jste mě zabít? Či snad věříte, že jsem nevinná?"

„Nepřišla jsem vám ublížit, Giulio," ujistila ji slečna Thomasová. Slečně Caporasové neušlo, že ji oslovila jménem. „Chtěla jsem se s vámi o něčem pobavit."

„Mluvit můžeme i takhle." Jestli si slečna Thomasová myslela, že Giulia bude hloupá a bude s ní osamotě, tak se mýlila. Viděla v ní snad lehkou kořist? Něco ale Giulie říkalo, ať ty dveře otevře. Možná doktorka Thomasová skutečně byla tak nevinná, jak tvrdila... A kdyby byla vrah, vadilo by to Giulie? Možná by to tak bylo dobře. Zbavila by se vší té bolesti, toho strachu... Ano, ano, bylo by to tak lepší. „Tak dobře; pojďte dál."

Slečna Thomasová vešla a hned ve dveřích druhé ženě ukázala, že v rukou nemá žádnou vražednou zbraň. „Děkuji vám."

„Proč jste přišla, slečno Thomasová?" zeptala se Giulia a nenápadně se posunula dál od své návštěvnice.

„Říkejte mi Molly," nabídla jí slečna Thomasová. „Chtěla jsem vám nabídnout, zda se se mnou nechcete pobavit, o tom... No víte, o tom, z čeho vás obvinil ten hlas."

„Chcete na mě zase začít útočit?" vykřikla Giulia.

„Ne. Chci vám nabídnout pomocnou ruku. Víte, když se přiznáte a promluvíte o tom, hned se cítíte líp. Sama jsem to zjistila, když mě Fischer donutil k přiznání. Opravdu nechcete ulevit svému svědomí?"

Chtěla? ptala se Giulia sama sebe. Ne, nechtěla o tom mluvit, chtěla si to nechat navždy pro sebe... Nepochopili by to, nemohli by to pochopit... Nechápali by, čím si prošla, co ji k tomu vedlo- Ne, vždyť nic neudělala, neudělala vůbec nic špatného.

„Chcete mluvit?" vytrhla ji z myšlenek slečna Thomasová. „Samozřejmě vás nebudu nutit, ale věřte mi, že vám to pomůže."

Giulia zavrtěla hlavou. „Mně už nepomůže nic. Prosím, slečno Thomasová, nemám o čem bych mluvila."

„Skutečně?" zeptala se slečna Thomasová, ale pohled v očích slečny Caporasové jí byl dostatečnou odpovědí. „Můžu se vás zeptat ještě na něco? Kdo bude podle vás další obětí - a jak?"

Giulia k ní vzhlédla. „To vám bohužel nepovím."

III

Celé odpoledne zůstali všichni zavřeni ve svých pokojích, sami se sebou a svými myšlenkami. Slečna Thomasová ve večerních hodinách sešla dolů do kuchyně a připravila večeři; tentokrát o pomoc slečnu Caporasovou neprosila, protože věděla, že Giulia s ní nebude chtít mluvit. Jakmile byla hotova - kolem deváté hodiny - zavolala své společníky. Během jídla nikdo nemluvil a při odchodu z jídelny si pouze řekli "dobrou noc". Nikdo se nijak nezdržoval.

Někdy později v noci, když se celý penzion topil ve tmě, se slečna Thomasová probudila. Potřebovala se napít; cítila, jak má vyschlé hrdlo. Zvedla se a snažila se nemyslet na to, že courat se po noci venku není dobrý nápad. Sešla do kuchyně, rozsvítila a napustila si vodu. Zdálo se jí, že něco zaslechla... Nebo ji jen mámily smysly? Vrátila sklenku na místo, zhasla a vydala se zpět ke schodům. Ve tmě vůbec nic neviděla. Poté zaslechla kroky, cosi ucítila a zhroutila se k zemi.