Deset malých černoušků... Znovu? (COMPLETED)

(5) Jeden z nich se posekal...

I

Velmi rychle si uvědomili, že Giulia má pravdu. Ještě že alespoň ona znala tu básničku zpaměti! Nabídla se, že pro kuchaře zajde, ovšem Fischer ji přerušil, než mohla vůbec domluvit:

„Půjdete za ním, abyste ho zabila, co? Opravdu si myslíte, že jsme všichni tak neopatrní? Nemyslete si, že vám dáme takovou obrovskou šanci zavraždit dalšího člověka!"

Slečna Caporasová se vymrštila ze židle. „Co to říkáte?! Očerňujete mě snad? Já vám přísahám, že jsem nikdy nic neprovedla!" Na vteřinu se jí zdálo, že je zase tam, u toho jezera... Běží po pláži a volá na Giovannu, Saru a Luigiho, ať se okamžitě vrátí, že nesmí plavat dál... Snaží se za nimi doplavat tak rychle, jak jen může... Sama se topí... A Pietro... Ne, ne, to už je tak dávno pryč. Tím, že na to bude myslet, minulost nezmění. Teď si musí zachovat čistou mysl. Ano, nesmí dovolit, aby ji podezírali. Byla nevinná!

„Nemáme jediný důvod vám věřit, slečno," odpověděl Fischer, taktéž zvyšujíce hlas. „Nebyla jste to náhodou vy, kdo přišel na to, že se tady vraždí podle Černoušků? Nejste to náhodou vy, kdo zná tu básničku? Nemluvila jste náhodou s Rossiovou chvíli předtím, než zemřela?!"

„Prosím, já jsem nevinná..." přísahala Giulia zlomeným hlasem a zhroutila se do židle, stěží při vědomí.

„Nechte ji na pokoji," přikázala Fischerovi slečna Schulzová. „Máte na tu chudinku spadeno. To jste už přestal podezírat nás ostatní?" Podala slečně Caporasové sklenku vody. „Napijte se, ať se uklidníte."

„Ne!" vyjekla Giulia a sklenku rychle odstrčila. „Od vás nic pít nebudu. Kolik jedu jste do toho dala?"

„Dost!" přerušila bezvýznamnou debatu rázně doktorka Thomasová. Kam to jen zmizela ta roztěkaná Angličanka? „Tímhle ničeho nedosáhneme. Pane Fischer, prosím, neútočte takhle na slečnu Caporasovou; všichni podezíráme všechny, ale tohle nesmíme dopustit. Caporasová, vy se uklidněte. Než jsem našla tělo Rossiové, právě jsme s panem Smithem a Fischerem probírali vrahův motiv. Slečno Caporasová, byla byste tak hodná, abyste nám řekla, jaký motiv měl vrah v Černoušcích?"

Giulia odpověděla, stále rozčílená: „Wargrave - tak se jmenoval vrah - byl soudce se zálibou v zabíjení. Chtěl potrestat lidi, kteří se provinili, ale zákon už na ně nemohl nebo na ně neměl moc důkazů. Proto je pozval na ostrov odříznutý od světa, kde je postupně všechny zabil, než provedl sebevraždu."

„Kdo z nás by mohl nejpravděpodobněji mít tento motiv?" zeptal se Vencweiski. „Nad tím bychom se měli zamyslet." A taky že zamysleli. Fabbro? Ach, ať už ho kdokoli z nich nenáviděl sebevíc, kde by on mohl přijít k tomuto motivu? Slečna Schulzová? Ta se přece jevila jako taková upjatá, ale nápomocná, správně vychovaná dáma. Jeden ale nikdy neví... Co když o sobě neříkala tak úplně pravdu? Co když byla jenom dobrá v hraní role nevinné? Fischer? No jistě, ten byl policista! Kdo jiný než policisté a soudci by měl mít tento motiv? A hle, najednou je ještě podezřelejší než dosud byl! Thomasová? Mohla být šílená! Tak moc se bála, že nedorazí včas... Proč asi? Nechtěla přijít o šanci vykonat svůj devítinásobný zločin? Vencweiski? Sžíralo ho snad stále, co za války potkalo jeho zemi? Mohlo ho to přivést do takového psychického stavu, že by chtěl zločiny trestat kdekoli a za jakýchkoli okolností? Smith? Že by v něm válka nechala lásku k zabíjení? Caporasová? Že by se jí ta kniha, kterou očividně měla tak ráda, zalíbila až tolik, že by jednala podle ní? Chtěla si sama zahrát na Veru Claythorneovou s příměsem soudce Wargrave? Ta její podoba s Claythorneovou byla podezřelá, nehezky podezřelá. Že by to celé bylo jenom divadlo, které sehrála?