Deset malých černoušků... Znovu? (COMPLETED)

(4) Jeden z nich se potloukl...

I

Po snídani, která proběhla ve velice dusné atmosféře, zamířila Giulia do svého pokoje. Nechtěla opět vidět podezíravé pohledy ostatních, kteří ji soudili, nazývali ji Verou Claythorneovou a připomínali jí ty chudáky děti. Všimla si, že na balkonu na konci chodby stojí signora Rossiová, hledící nepřítomně do závojů sněhových vloček padajících venku. Vydala se za ní.

„Mohu se k vám připojit, signora?" Žena neodpověděla, ani nijak nedala najevo, že si Giuliina příchodu všimla. Pevně svírala zábradlí balkonu.

„Slečno Caporasová," promluvila zastřeně po dlouhé chvíli. „Zažila jste už ten moment, kdy jste najednou, z ničeho nic, z momentového hněvu udělala nějakou strašnou věc, a později jste toho tak moc litovala, třebaže už nebylo cesty zpět?"

Giulia po očku na svou společnici pohlédla. O čem to mohla mluvit? Vracely se jí vzpomínky, které chtěla navždy pohřbít v minulosti... Signora ovšem nevyžadovala její odpověď; místo toho mluvila dál: „Takové okamžiky... Och, jak si myslíme, že jednáme chytře a hned nám bude líp, ale tak se mýlíme. Jsme všichni tak hloupí, slečno Caporasová. Nikdy si neuvědomujeme, jak moc nás naše činy budou trápit. Zapomínáme, že za všechno musíme zaplatit. Chudák Sofia, zlatíčko moje. Jak moc toho teď lituju! Vždyť ona mi nic neudělala! Co jsem si to tehdy myslela? Proč jsem to jenom udělala? Jak si jen přeju, abych mohla vrátit čas!"

Giulia najednou pochopila, o čem to signora mluví. Přiznávala se, že Sofiu Bianchiovou skutečně zabila! A jak toho teď litovala! Co ale bylo příčinou její lítosti? Skutečně chtěla vzít vše zpět, skutečně osudu Sofii Bianchiové litovala, nebo ji dostihl strach z osudu, který si pro ni i všechny ostatní připravil ten neznámý vrah? Či se snad snažila uvést Giuliu do falešného přesvědčení, že to ona, signora Isabella Rossiová, je zcela nevinná? Z myšlenek byla vytržena dalšími slovy signory:

„Znáte ten pocit, slečno? Ach ano, jsem si jista, že ano. Vy, já, i všichni ostatní... Všichni si teď přejeme, abychom své zločiny nikdy neprovedli, že ano? Jak jen bych chtěla, abych tehdy jednala rozuměji! Chudáček Sofia!"

„Litují jen ti, kteří jsou skutečně vinni," promluvila konečně upjatě slečna Caporasová, otočila se zády a nechala signoru se svými výčitkami samotnou.

II

„Zapomínáme si položit nejdůležitější otázku," prohlásil pan Fischer. Seděl v jídelně spolu se slečnou Thomasovou a panem Smithem. Ty dva ve své mysli zprostil jakéhokoli obvinění. Slečna Thomasová ho přesvědčila svými slovy; stejně jako jeho posláním bylo i jejím životy zachraňovat. Jak by taková slušná Angličanka, a ještě k tomu doktorka, mohla takhle chladnokrevně vraždit? A pan Smith... Jak by to mohl být on? To by nebylo možné ani ve snu. „Ta otázka je: proč?"

„Zavolejme si slečnu Caporasovou," navrhla slečna Thomasová. „Vypadá, jako by znala Černoušky nazpaměť. Jen ať nám odříká, jaký byl vrahův motiv. Mohu pro ni dojít."

„A nechala byste nás tu dva samotné?" podivil se pan Smith. „Myslel jsem, že jsme se domlouvali, že to je příliš nebezpečné. Zatímco byste šla pro slečnu Caporasovu, pan Fischer by mě klidně mohl zabít - nebo já jeho."

„Zavolejme Fabbra," navrhl Fischer. „Ten tady může zůstat, než slečna Thomasová přivede Caporasovou." Jeho návrh byl přijat. Doktorka odešla, jakmile z kuchyně přispěchal kuchař. Jakmile byla pryč, pan Smith pohlédl na bývalého policistu:

„Pane Fischer, vy podezíráte Giuliu Caporasovou, že ano?"

Tázaný přikývl a ztišil hlas: „Ano, samozřejmě že Caporasovou podezírám, stejně jako všechny ostatní. Máte ale pravdu; ona je pro mne podezřelým číslo jedna. Ta holka... Má něco v očích; ví víc, než říká. Možná to je jen tím, jak mi připomíná Claythorneovou, ale nemůžu si pomoct."