Deset malých černoušků... Znovu? (COMPLETED)

(6) Čmelák bodl jednoho...

I

Slečna Schulzová vyběhla z místnosti a hlasitě volala na všechny ostatní. Doktorka Thomasová si klekla vedle mrtvoly, třebaže věděla, že už toho nemůže příliš udělat. Ten chlápek byl definitivně mrtvý. Dala si pozor, aby se nedotkla sekyry, třebaže kus hadru prozrazoval, že žádné otisky prstu identifikovat vraha nepomohou.

„Co se stalo?" zeptal se Fischer a odstrčil slečnu Thomasovou. Ta jen vrtěla hlavou: „Tady nic nenajdete. Žádné otisky, a jediné, co mohu říct, že je mrtvý nanejvýše dvě hodiny."

„A to víte tak přesně proto, že jste ho zabila?" zamumlal si policista pod vousy. S pomocí Vencweiského a pod dozorem pana Smithe odnesli kuchařovo tělo pryč, zatímco trojice slečen zůstala sama v jídelně.

„Slečno Caporasová, mám na vás takovou otázku, než přijde zbytek společnosti," promluvila Thomasová. „Řekněte mi, neviděla jste nebo nevíte o něčem, co by nám mohlo pomoci zjistit, kdo zabil Fabbra?"

Giulia se podivila, že by snad ta Angličanka byla jediná, kdo ji nepodezírá? Brzy se té naděje ale zbavila; vždyť ji by podezírali, i kdyby měla nejlepší možné alibi! „Něco jsem skutečně viděla," potvrdila a nevědomky ztišila hlas. „Fischer procházel kolem dveří do mého pokoje. Šel dolů. Nesledovala jsem ho ale. Řekla bych, že to bylo tak před hodinou a půl. Pak už jsem si ale ničeho neobvyklého nevšimla."

„Nikdo další po chodbě neprocházel?" zeptala se slečna Schulzová, ovšem bylo jí řečeno, že i kdyby, Giulia by je neviděla - její pokoj je přece úplně na nejvzdálenějšími konci chodby, dál už je jedině právě pan Fischer. „Kam ale mohl jít?" zamyslela se nakonec slečna Caporasová.

„Vždyť je to jasné," prohlásila slečna Thomasová, ledový klid, který ji ovládl, když ohledávala mrtvolu, nahrazujíce ohnivým zápalem. „Děvčata, říkám vám, to jeho hledáme."

„Jste si jistá?" zapochybovala slečna Schulzová a nenápadně pohlédla na Giuliu. Ta dívka mohla tak jednoduše lhát, že ano? Co když to chtěla celé na Fischera jenom shodit? Sledovala své vlastní cíle? Nemohla si to celé vymyslet? Nebo snad nelhala? Mohla skutečně být nevinná? Byl vinen pan Fischer? A nebo... Uvažovala o tom všem snad ze špatného úhlu a řešení celé té záhady bylo ukryto někde jinde?

Doktorku tyto pochybnosti nesvíraly: „Ano, jsem si jista. Ještě dnes ráno jsem mu věřila, že je nevinný! Byla jsem tak hloupá; mohl mě kdykoli zabít, zneužít mé hloupé důvěry! Já neopatrná!"

„Není si co vyčítat," ujistila ji slečna Schulzová. „Všichni jsme byli hloupí, že jsme sem vůbec jeli!"

Giulia seděla tiše. Neviděla žádný smysl v zapojování se do diskuze. Věděla, že obě ty ženy, byť nyní podezírajíce Fischera, ji nevěří ani slovo, které řekne. Z nepříjemnosti, kterou cítila ve společnosti právě Francizsky Schulzové a Molly Thomasové, ji vysvobodil příchod zbývajících tří mužů.

„Pane Fischer," ujala se slova slečna Thomasová a na nic nečekala. „Slečna Caporasová tvrdí, že vás viděla jít dolů přibližně v době, kdy byl Fabbro zavražděn." Velmi ho tím pobouřila.

„Obviňujete mě? Myslel jsem, že vám můžu věřit! Najednou Caporasové věříte, že?"

„Já nelžu," ujistila ho tichým, ledovým hlasem Giulia. „Nemá smysl zapírat."

„Dobře, přiznávám se! Ano, šel jsem dolů. Mluvil jsem s Fabbrem. Donutil jsem ho k přiznání. Tu ženskou skutečně otrávil, ale tvrdil, že jeho žena v tom byla zcela nevinně. Pak jsem odešel a už se za ním nevracel."