Deset malých černoušků... Znovu? (COMPLETED)

(9) Medvěd sežral jednoho...

I

Ráno bylo stejně jako včera - mrazivé, šedivé a nepřátelské. Giulia vstala brzy - nedokázala pořádně spát. Vše nasvědčovalo tomu, že ostatní zatím spí, a tak se potichu vydala dolů. Připravila si jednoduchou snídani; neměla vůbec hlad. Usazená v jídelně poté čekala, až přijde zbytek společnosti. Zdálo se jí, a hodiny na stěně to potvrdily, že musela uplynout alespoň hodina. Pan Smith a Vencweiski přišli spolu, krátce slečnu Caporasovou pozdravili a více času jí nevěnovali. Giulia se nabídla, že jim také přinese snídani, a její nabídka byla vřele přijata.

„Kde je slečna Thomasová?" zeptala se, zatímco dvojice mužů jedla.

„Myslel jsem, že ještě spí," prohlásil Vencweiski. „Nechtěl jsem ji budit."

„Zajdu pro ni," nabídla se Giulia. Na zaklepání na dveře ani na volání ale nikdo neodpovídal. Giulia tedy zkusila vzít za dveře - a hele, bylo odemčeno. Nahlédla dovnitř, ovšem nikoho neviděla. Po slečně Thomasové ani stopy. Giulie přejel mráz po zádech a rychle seběhla zpět do jídelny. „Není ve svém pokoji!" hlásila.

„Hledala jste ji?" vyzvídal Vencweiski.

„Kde by se podle vás měla schovávat?" obořila se na něj Giulia. „Musíme prohledat celý dům!"

„Vy věříte, že je naživu?" zeptal se Vencweiski. Slečna Caporasová mu věnovala podezíravý pohled. Proč jen se tak ptal? „To s tím nemá co dočinění. Musíme vědět, kde je - a jestli je mrtvá, nebo se skrývá, protože je vrah."

Prohledali tedy opět celý dům - slečnu Thomasovou ovšem nikdy nenašli, živou ani mrtvou, ani stopy po tom, kam mohla zmizet? Giulia se každou chvíli dívala po oku na své společníky. Který z nich to mohl být? Kam se slečna Thomasová poděla? Mohla snad z penzionu odejít? Ne, to by neudělala. Venku by v té sněhové bouři zemřela - a Giulia poté, co jí slečna Thomasová nabídla pomoc, věřila, že by je tu neopustila a nenechala na pospas šílenci. Musela tu tedy někde být... Ale kde?

Vencweiski zase sledoval slečnu Caporasovou. Že by ona slečnu Thomasovou zabila? Snažila se teď jenom zabránit tomu, aby její tělo našli? Už neměl pochyb, vražedkyní byla slečna Caporasová. Jakou dobrou herečkou to byla! Místo do škol měla zamířit do nějaké herecké společnosti v Americe - talent na to zřejmě měla! Och, jak dobře to celé dokázala vymyslet! Prohnaná ženská to byla, to mělo být jasné na první pohled. A jak využila své podoby s Verou Claythorneovou! Dokonce se i obvinila ze stejného zločinu. Vždyť to mělo být jasné na první pohled!

„Mohla slečna Thomasová jít ven?" zapřemítal pan Smith.

„Nepřijde mi to pravděpodobné," zavrtěla hlavou Giulia. „Jen se podívejte! Tam venku je vánice, která by vyvolala nepokoje i daleko na severu. Navíc kabát slečny Thomasové nechybí. Nenapadá mě ale vůbec, kde by mohla být..."

„Je nesmyslné se tím nyní zabývat, když nejsme schopni najít odpověď," rozhodl Vencweiski. „Jediné, co nám nyní zbývá, je bezmocně očekávat náš osud..." Nechal konec věty viset ve vzduchu. Zdálo se mu, že je opět v jinem místě a v jiné době, ve svém domku v Polsku, a schovává ty děti. Byl tak sobecký, tak odstřižený od světa a žil jenom svými vědeckými výzkumy; zapomněl snad, co znamenalo mít emoce, co znamenalo mít srdce... co znamenalo být člověkem? Jak to jen mohl udělat? Co si tehdy myslel, když zavolal ty Němce? Stejně poté utekl! Bylo by opravdu tak těžké vzít s sebou ty děti? Jak toho teď litoval... Nedokázal si ani představit ty hrůzy, které musely poté zažít, když je odsoudil k smrti. Zasloužil si svůj osud, ano, ano, přesně to si zasloužil...

Giulia opět měla pocit, že ve vzduchu cítí vlhkost od onoho jezera... Běžela po písčité pláži, s každým krokem zpomalovala, slyšela volání Giovanny, Sary a Liugiho... Opět plavala v tom jezeru, nechávala se vlnami zpomalovat... Vychutnávala si ten pocit... Ach, to, co cítila, když poté mohla jejich otci oznámit, že se utopili... Konečně věděl, co jí udělal! Nyní si také mohl prožít tu bolest, kterou ji způsobil! Měl se držet dál od Pietra, měl si to pořádně rozmyslet, měl vědět, že za své činy zaplatí... Protože všichni musí za zločiny zaplatit, ano... Ona ho jenom trestala za jeho zločin, neudělala nic špatného!

„Sníh ustává," vytrhl je oba z proudu myšlenek pan Smith. „Chcete se jít porozhlédnout ven, slečno Caporasová?"

Giulia pohlédla z okna. Ten stařík měl pravdu. „Ano. Už v tomto domě nechci být o nic víc, než musím! Můžeme jít, jakmile dojíte." Snad si nemysleli, že půjde sama a je tu nechá! Neměli žádných námitek. Jakmile slečna Caporasová odnesla nádobí zpět do kuchyně, všichni zamířili do svých pokojů pro teplejší oblečení. Sešli se poté v předsíní.

Venku byl štiplavý mráz, ovšem metelice již skutečně ustala. Pofukoval pouze mírný vánek a sněhu padalo v porovnáním s předchozími dny málo. Auta zaparkovaná u penzionu - všechna neschopna pohybu, jak zjistili již první den - byla téměř pohřbena pod závějemi. Vzadu za budovou se země propadala do nebezpečného srázu.

„Já se podívám z boku kolem domu," rozhodla Giulia. „Pane Smithi, vy si můžete vzít na starost příjezdovou cestu, jak daleko to jen půjde. Pane Vencweiski, zadní část domu." Kdesi v hloubi se v ní zase probudil duch učitelky. „Sejdeme se opět tady."

II

Giulia se stále ohlížela, zatímco obcházela dům. Šel jeden z nich za ní? Plánoval ji zabít? Zároveň se snažila hledat na zemi či zdech domu cokoli, co by mohlo být jakkoli užitečné. Už se zdálo, že snad zbytečně, když o něco ve sněhu zavadila nohou. A hle, byla to pistole. Giulia ji překvapeně zvedla a hleděla na ni...

III

Vencweiskému netrvalo dlouho propadnout pocitu, že nemá cenu něco hledat; stejně, co by mohli najít? Tělo Thomasové? A opravdu o to stáli? Nestačilo snad vědomí, že je stejně mrtvá? Najednou se mu zdálo, že zaslechl nějaké kroky. Ale co, to byla asi jenom Caporasová obcházející dům z druhé strany, a jemu už stejně uši tak nesloužily, jak by si přál.

Zdálo se mu, že cosi zahlédl. Přistoupil blíž ke srázu a naklonil se. Dole se mu zdálo, že ve sněhu cosi vidí... Ano, leželo tam tělo! Svatá dobroto, to musela být slečna Thomasová! Jak se tam jenom dostala? Mohla snad spadnout sama od sebe? Co by ale dělala venku, a ještě k tomu v noci!

Co to bylo? Zase slyšel kroky, tentokrát mnohem blíž... Otočil se a ucítil ránu do tváře, která ho srazila k zemi.