Deset malých černoušků... Znovu? (COMPLETED)

(7) Jeden z nich se soudcem stal...

I

Slečna Schulzová seděla v křesle na první pohled zcela v pořádku. Okno bylo otevřené a dovnitř foukal ledový vítr se sněhem. Doktorka Thomasová odstrčila Fischera a přistoupila k Němčině těle. „Někdo ji bodl do krku, a poté nad tu ránu vrazil jehlu. Kde je ta zbraň, to netuším."

„Já ano," překvapil ji Fischer a ukázal na otevřené okno. „Kdo chce jít hledat nůž do sněhové závěje?" Jeho otázka byla přenechána bez odpovědi, jelikož nikdo neměl na vtipy náladu.

„Nemůžeme jít prosím pryč?" požádala Giulia. „Nechci být v místnosti s mrtvolou."

Takovou věc od vraha neslýcháte často, problesklo hlavou Fischerovi. Přesto slečně Caporasové vyhověli; přece jenom měla pravdu. V jídelně na ně čekalo jídlo, ovšem nikdo neměl chuť. Seděli tedy nehnutě.

„Kdo to mohl být?" prolomil ticho Fischer. „Nejdřív Rossiová, pak Fabbro, a nakonec Schulzová - tři vraždy za pár hodin. Chce nám někdo něco vysvětlit?" Nenápadně pohlédl na slečnu Caporasovou.

„O signoře Rossiové jsme už mluvili a nikam to nevedlo," připomněla slečna Thomasová. „Fabbra mohl zabít kdokoli z nás."

„Viděla jsem Fischera," vložila se do konverzace Giulia. „Říkala jsem vám to už předtím."

„A já jsem vám už říkal, co jsem tam dělal," odsekl Fischer. „Když jsem odcházel, byl živý a zdravý. Nezabil jsem ho, stejně jako jsem nezabil Schulzovou."

„To by mohl říct každý," zavrtěla hlavou Giulia. Ji podezírali pořád, bez jakéhokoli důvodu, a člověka, který byl viděn v přítomnosti oběti chvíli před smrtí, nepodezíral téměř nikdo. „Slečno Thomasová, vždyť jste říkala, že nyní si jste jista, kdo je vrah."

„Nyní si opět jista nejsem," zapochybovala doktorka. „Vy jste mohla lhát - pan Fischer může tvrdit pravdu. Je tu tolik faktorů... Také to mohl být kdokoli další. Jednoduše nevíme dost věcí. Se slečnou Caporasovou jsem byla téměř celou dobu poté, co jsme se rozešli do svých pokojů, ale mezitím byla nahoře se Schulzovou sama. Všichni ostatní byli mezitím ve svých pokojích sami a nikomu nemůžeme prokázat, že nevyšel ven."

„Jste si jista, že všichni, kteří byli doteď zabiti, jsou skutečně mrtvý?" zeptala se najednou Giulia. Na chvíli jí odpovědí bylo pouze povytažené obočí. „Wargrave přece dělal mrtvého," vysvětlila rychle, než to mohli zase nějak použít proti ní.

„Skutečně jsou všichni mrtví," potvrdila doktorka Thomasová. „Všichni jsme viděli, jak se Côte udusil. Fabbrová nedýchala, z čehož mám pocit, že je také mrtvá. Rossiová měla hlavu na kaši; Fabbro měl sekyru v hlavě; Schulzová díru v krku. Máte pocit, že někdo z nich mohl přežít?"

„O Wargraveovi také Armstrong prohlásil, že je mrtvý - možná jste také s vrahem domluvena," obvinila ji Giulia. „Vaše tvrzení ale znějí z velké části dostatečně."

„To mě skutečně těší," ujistila ji doktorka hlasem přeplněným sarkasmem. „Jestli ovšem chcete jít zkontrolovat všechna těla, bránit vám nebudu." Giulia se otřásla pouze při té myšlence a ráda odmítla. Zamyslela se.

„Myslím, že jsme doteď dělali chybu - zapomněli jsme zkusit předvídat kroky vraha, a to i přesto, že víme, podle jakého klíče vraždí."

„Myslím, že pro jednou s vámi asi budu souhlasit, Caporasová," řekl Fischer. „Sám tomu nemůžu uvěřit. Jak pokračuje básnička?"

„Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří, jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři," odrecitovala slečna Caporasová. Pomalu nabíjela dojmu, že jediné, k čemu je zde užitečná, je recitování a bytí obviňovanou. „Čtyři malí černoušci nechali všech pří, jeden z nich šel pasti klást, zbyli jenom tři. Tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva. Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny, jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný. Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil, až tam nezbyl žádný."

„Jeden z nich se soudcem stal - to nám toho moc neřeklo, hlavně když nikdo z nás není soudce," utrousil Fischer a nepovažoval za nijak důležité Giulie poděkovat. „Jak tenhle "soudce" zemřel?"

„Zastřelen."

„To jsem zvědavá, jak si s tím náš vrah poradí, když tu nikdo žádné střelné zbraně nemá," poznamenala slečna Thomasová. Zamyslela se. „Skutečně nemá? Proč dosud nikoho nenapadlo prohledat nás všechny? To jsme měli udělat hned, jak se tu začalo vraždit!"

II

Prohlídka proběhla rychle; nejdříve slečna Thomasová a Fischer prošli pokoje zavražděných, kuchyni a další místnosti. Poté přišly na řadu pokoje přeživších. Nikde se ovšem nic nenašlo - žádné zbraně ani nic podezřelého. Poté se opět všichni sešli v jídelně.

„K ničemu to nevedlo," prohlásil frustrovaně Fischer. „Jen jste chtěla zabít čas, slečno Thomasová?"

„Proč bych to dělala?" bránila se doktorka. „Nemohla jsem vědět, že to bude tak zbytečné. Chci udělat všechno proto, abychom vraha vypátrali. Co kdybychom něco našli? Pak byste byli rádi, že jsem si vzpomněla."

„Věděla jste, že nic nenajdeme, a navrhla jste to jenom proto, abyste se zbavila podezření?"

„Můžeme se přestat obviňovat?!" rozkřikla se Giulia. „Takhle se nikam nedostaneme! Nemáme na nikoho důkazy, tak proč ztrácet čas zbytečnými hádkami?"

„Právě důkazy se snažíme najít, Caporasová," připomněl jí Fischer.

„Takhle ale žádné nenajdeme! Jenom na sebe křičíme a jeden druhého osočujeme z něčeho, co jsme neprovedli."

„Co jsme neprovedli? Musím vám připomínat, že vy jste jediná, kdo se snaží dělat nevinnou? Řeknete nám konečně, proč jste utopila ta děcka?" vypálil na ni otázku.

Giulia se nasupeně zvedla. „Můžete se o tom přestat zmiňovat? Neudělala jsem nic špatného!" Ano, neudělala... Zasloužil si to, ten barbar si to zasloužil! Poté, co jí udělal, si zasloužil trpět, ano, trpět stejně jako ona. Měl se držet od Pietra dál. Kdyby to udělal, vůbec nic by se nestalo... Pietro by žil, ty děti by žily, ona by neskončila tady... Za všechno mohl, zničil jí život...

„To ale neznamená, že jste nic neprovedla," upozornil ji Fischer. „Několikrát jsem se už setkal s případy vrahů, kteří věřili, že dělají správnou věc, a jsem si jist, že vy jste jedním z nich."

Samozřejmě že udělala správnou věc, a nic tomuto muži nedávalo právo,aby ji za to soudil! „Řekla jsem, že už se o tom s vámi bavit nebudu," oznámila všem v místnosti a odešla.

„To přiznání z musíme dostat!" prohlásil Fischer, jakmile byla pryč. Mluvil převážně ke slečně Thomasové - přítomnost dvojice starých mužů v místnosti jako by nebral v potaz.

„K čemu to bude, když stejně víme, že je vinna?" zapochybovala slečna Thomasová. „Zavoláte někdo zpět tu holku, ať si můžeme dát oběd?"

III

Po obědě se společnost opět rozešla - nikdo neměl náladu na další hádky a nejistoty. Všichni se zavřeli ve svých pokojích. Brzy ovšem byli z poobědového klidu vytrženi prásknutím a zaduněním.

„Co se stalo?" volala slečna Thomasová poplašeně. Málem vrazila do pana Smithe. „Moc se omlouvám!" vyhrkla. „Víte, co se stalo?"

„Nemám nejmenší ponětí, slečno," zavrtěl hlavou.

„Také jste to slyšeli?" ujišťoval se pan Vencweiski, zatímco z druhého konce chodby k nim běžela Giulia.

Slečna Thomasová se poplašeně rozhlédla: „Kde je Fischer?" Vyměnili si vyděšené pohledy, když pochopili. Giulia přistoupila ke schodišti, jako by chtěla sejít dolů, a vtom vykřikla. Slečna Thomasová ji odstrčila, aby také viděla, co druhou ženu vyděsilo, a nabídl se jí pohled na Fischerovo tělo ležící v rostoucí kaluži krve.