Maličká / Yzomandias

všechny prášky

Procházela jsem se po bytě Jakuba. Pozorovala jsem všechny ty věci, kterým mě zasvětil, viset na zdech. Vše, co zavěsit šlo, viselo na malých háčcích. Prsty jsem přejížděla po šňůrcích na jednom biči.

,,Ty seš tak nechutnej Jakube," zašeptala jsem do ticha. Asi docela je. Asi ho po tom čase začínám soudit.

V šuplících jsem vyhrabala analogové fotky, které pořídil. Jsme tam my, u ohně, já nahá, já ve všelijakým oblečení. Většinou v situaci, do které jsem se dostala jenom s ním.

Pobalila jsem si věci a vydala se do ulic Pardubic. Zašla jsem si na jídlo a po jídle jsem se jenom procházela. Chci si tohle město pamatovat co nejlíp to jde.

Měla jsem to tady ráda. Doslova milovala. Nikdy jsem se nikam vlastně nedostala dál než na tábor.

Všichni bydlíme pořád v tom stejným bytě, jako jsme se narodili. Radek se teda bude stěhovat brzo, z toho co říkal.

Všechno se kolem mě začíná měnit, všichni se plánujou stěhovat, něco měnit, něco zažívat. A já teď už nemůžu ani na týden někam odcestovat a ty poslední chvíle si užít někde v Californii.

Pořád mi totiž připomínají tu "jednoprocentní šanci".  A proto nemůžu na radioterapie přestat chodit. To je vlastně ta jediná nitka co mě u toho drží. I když já bych se na to už vysrala nejradši úplně.

Je mi den ode dne hůř a prášky mi už nepomáhají absolutně na nic. Nelepší se to, nebo to teda vážně nepoznám, když je mi špatně.

Došla jsem domů. Nikdo doma nebyl. Byla jsem tam jenom sama s mýma věcma.

Občas jsem přemýšlela nad tím, jestli by nebylo lepší spáchat sebevraždu, než čekat na ten den, kdy mě to zabije úplně.

Radši zabiju sama sebe, než to nechávat rakovině.

Pobrala jsem všechny prášky ze šuplíku, co jsem na rakovinu měla. Jeden po druhém jsem začala házet do pusy a zapíjet.

Bylo mi docela upřímně jedno, co se stane. Nemůže se stát nic, co by se jinak nestalo. Tohle bude můj osud a můj konec. A jsem za něj ráda.

Lehla jsem si na záda na postel. Nic se nedělo. Nedělalo se mi ani nějak zle. Bylo mi furt stejně jako když mi dělá zle ta rakovina.

A nikoho to nezajímá, co se mnou bude.
Ani mě samotnou.

-

Oči mi nefungovaly, plíce prakticky taky ne. Je to už nějaká hodina, co takhle ležím na posteli. A chvílema tu smrt cítím. A chvilkama i oči otevřít dokážu. Teď už ne.

Přišlo mi, jako bych neměla cit v žádné části těla. A zároveň kdyby mi je někdo uřezal, bolestí bych asi umřela.

Nechápala jsem, co se děje. Drogy jsem ani tolik nebrala, ale takhle bych jejich užiti dokázala definovat.

Byl to zmatek. Já byla zmatená. Věděla jsem, co se děje, ale zároveň vůbec.

Když umíráte, chcete znovu žít. Jenomže v tomhle případě tomu u mě tak nebylo.

Raději bych umřela.

Odumřel mi cit v konečkách prstů na rukou a celý chodidla. Nedokázala jsem se hýbat. Byla jsem paralyzovaná. A teď mi v těchto chvílích vážně hlavou neprobíhal film o mém životě, o tom co jsem si zažila. Ale o tom, jak se s Jakubem poslední dobou shoduju míň a míň.

Asi jsem pochopila, že to nefunguje.

I přes to, jak strašně starostlivej a pečlivej je. Jak se mnou chlubí, jak strašně milej dokáže být. Mohla bych být jeho dcera. A to je jeden zásadní rozdíl.

I přes to, že si spolu dokážeme povídat dlouho do noci. Že jsme spolu na nějaký ty výlety přece jezdili.

Nemohli jsme daleko. Kvůli radioterapiím, o kterých neví. Neví o ničem. Prakticky je moje osoba pro něj jedna velká lež. Ale je dobře, že to takto je. Jenom díky tomu dokážeme z toho společného času vytěžit maximum.

Jen bych o něm asi nedokázala říct, že je to můj přítel. Nechodíme spolu. Určitě ne. Jenom spolu spíme a děláme ještě nějaký párový věci, ale nechodíme spolu.

Neshodujeme se prakticky v ničem, co se týče vztahu. Vidíme budoucnost jinak. Vidíme i ten čas strávený spolu koneckonců jinak. Tobě nevadí ten den promrhat šukáním.
Mně jo.

A hlavně jsi mě zkazil. Jak já o to zkažení žádala...

Přišla jsem si hustá, zajímavá, že se bavím se staršíma a dělám to, co dělají oni. Že mi jsou cigarety a alkohol blízké. A kdyby jenom to.

Asi je ale dobře, že jsem si tohle všechno zažila. O nic nepřijdu. Tím jsem si jistá.

Paměť a základní dýchací funkce mi přestávaly fungovat. Už jsem se propadala jen do černý mlhy.

A dál.
A dál.

-

Stáli u mě tři lékaři. Pravděpodobně sanitáři. Koukla jsem se na něj.

,,Je naživu, probouzí se," promluvil jeden do vysílačky. Proč se mi tohle zrovna nepovedlo. Tak toužím po smrti. Ty dny mi jsou už dlouhý.

A ani takto se rozhodnout nemůžu.

Podívala jsem se na Radka. To byl on. On došel domů a nechápal co se mnou je.

,,Radku proč jsi mě tady prostě nenechal," fňukla jsem směrem k němu. Víš jak se trápím. I po fyzické a psychické stránce.

Ale na psychinu mě už ani po tomto nedají. Na pár týdnů by to bylo zbytečný.