I WANT YOU \ Vkook

7. V?

Celé mé tělo pohltila vlna studeného potu. Všechny ty vzpomínky se vracely, jako kdyby se to stalo včera. Mé oči se naplnily slzami, avšak jsem nebyl schopen slova.

Pouze jsem nechal V-ho líbat mě na krku, kde jsem ucítil několik bolestivých kousnutí. Rozklepaně jsem ležel na matraci a očima těkal po místnosti. Snažil jsem se najít cestu úniku, nic jsem však nenašel.

V si užíval každého místečka na mém krku. Nevynechal místo, kde by nebyla jeho značka. Když se ode mě odtáhl a nabral dech, spokojeně se ušklíbl a pokračoval na mé hrudi.

Přitom rukou zabloudil do mých kalhot. Zatřásl jsem se a pokusil se nějak vykroutit, bylo mi to k prdu. V i tak dlaní vyhledal mé citlivé partie a silně je zmáčkl.

Tiše jsem vyjekl.

V si mě za boky přitáhl blíže, rukou uchopil můj zadek, zmáčkl jej a přitiskl se na mě celým tělem. Už mi po tvářích stékaly proudy slz, které jsem nedokázal potlačit. V-mu to však bylo jedno. Pořád mě líbal a označkovával si mě. I přes mé vzlyky a nářky.

,,Hmm~" zavrněl do mého ucha a ruku z mých kalhot vytáhl. ,,To by pro dnešek stačilo." Se hlasitým mlasknutím se odtáhl a postavil se.

Napojil jsem s ním oční kontakt a hleděl do jeho dominantní tváře. Jeho oči mě propalovaly skrz matraci. Mé srdce bilo jako o závod, po tvářích se mi pomalu a jistě tvořily potůčky slz, které dál nekontrolovaně proudily ven.

S povýšeným povzdechem se narovnal a odešel z cely ven.

Nechal mě tam ležet, jako hromádku neštěstí a vůbec se o mě nezajímal. Měl zcela na háku, že mě právě teď ublížil. Pro něj bylo hlavní, že si mě označkoval a že lidé okolo poznají, že mu patřím.

Cítil jsem všechny jeho odporné doteky. Jeho polibky, které jsem si přál, abych radši necítil..

~~

Mlčky stojím ve frontě na oběd. Opět vyčkávám, než na mě přijde řada a já se budu moci najíst. Nejedl jsem skoro dva dny, neměl jsem chuť na jídlo a ve skutečnosti nemám hlad ani teď.

Přišel jsem sem pouze z jediného důvodu a to z toho, že moje břicho pořádá dosti hlasitý orchestr, který mi už začal lézt na nervy.

,,Uhni, debile." Najednou do mě někdo strčil a já padl k zemi. Nevrle jsem zavrčel nad bolestí mého zadku, jelikož jsem si ho narazil o studenou zem.

,,Co to děláš? Máš jít čekat do řady." Ozval jsem se a stoupl si. Muž si mě přejel pohledem a narovnal se, aby byl pro jistotu vyšší. Myslel si, že mě vyděsí či co, to byl však na velikém omylu.

,,Řekl jsem, že máš jít na konec řady. Neslyšels?" Stoupl jsem si k němu a stiskl pěsti. Nemám náladu na takové věci. Moje tělo i mysl je unavená a já nehodlám, aby mě nějaký idiot osrával.

,,Hele prcku, sklapni, nebo—"

,,Nebo co?" Ozval se mi dost povědomý hlas, kdy k nám přistoupil V a jeho partička. Stáli u nás, jako kdyby byli pánové světa. Pohrdavým pohledem na mě V shlížel a vyčkával na odpověď muže předemnou.

,,N-no....Já....Eh, N-nic." Vykoktal ze sebe vystrašeně vysoký muž a odešel se skloněnou hlavou pryč. V se spokojeně ušklíbl a s jeho partou se postavil za mě do fronty.

Otočil jsem se k němu zády a naprázdno polkl. Nechtěl jsem mu vidět do tváře po tom, co mi udělal.

Najednou jsem ucítil dvě silné paže, držící můj pas a následně i můj zadek. Nepříjemně jsem se ošil a natočil hlavu na bok. Shledal jsem se s V-ho pronikavým pohledem.

,,Nevzpírej se, moc dobře víš, že to nemá cenu," mlaskl mi do ucha a přitáhl si mě blíž tak, že jsem ucítil jeho tvrdý rozkrok, přitisknutý na mě.

,,P-proč mi tohle děláš?" Zašeptal jsem rozhozeně. V se uchechtl a skousl mi ucho. ,,Protože můžu a teď jdi a sedni si k našemu stolu." Pustil mě a popošoupl k okénku s jídly.

Na sucho jsem polkl a převzal si tác s jídlem. Pak jsem prošel mezi stoly k tomu jejich a tam si sedl, jako poslušný pejsek.

Má hlava celou dobu nepobírala, proč ho poslouchám. Proč se nechám? Mám schopnosti, mám výcvik, tak proč to prostě nepoužiju a nevrátím se ke svému starému já?

Háček byl v tom, že jsem se ztratil v sobě. Má hlava pomalu a jistě nabrala svědomí, které mi celá ta léta chybělo. Co mám však dělat? Mám opět někoho zabít, aby se probudila má druhá stránka?

,,Nad čím tak usilovně přemýšlíš, prcku?" Ozval se mužský, hluboký hlas, který mě vytrhl z přemýšlení. Navázal jsem oční kontakt s bělovlasým mužem předemnou a povzdechl si.

,,Nad ničím...."

,,Nad něčím určitě ano." Ozval se druhý muž, protentokrát ten, který měl dost pohledný obličej a široká ramena.

Znovu jsem si tiše povzdechl a povšiml si, že u stolu nesedí V. Zaskočilo mě to, ale nedal jsem to na sobě znát. ,,Jen....o minulosti." Zašeptal jsem a začal se vidličkou vrtat v jídle.

Ostatní u stolu si nahlas povzdechli a sklopili hlavu do talíře. Jako na zavolanou ke stolu přistoupil V a nařídil odchod. Všichni jsme tedy vstali a šli za ním.

V průběhu cesty se ke mně přidal Jimin. Chvíli mě mlčky pozoroval. Potom si tiše odkašlal a konečně promluvil. ,,Jungkooku, můžu tě o něco požádat?"

Tázavě jsem zvedl obočí a s přikývnutím vyčkával na jeho odpověď. ,,Pomoc mi navrátit starého Taehyunga. Pokus se o to. Mluvím teď za všechny z naší party..." Zašeptal tiše a v jeho očích se zaleskly slzy.

Taehyung?

Takže to je tvé pravé jméno, V?

,,Věř mi. Dříve byl milý, laskavý, sice to je rozený zabiják, ale nikdy by se takhle nechoval. Jednou se něco stalo a....A ty víš co. Změnil se," odmlčel se na chvíli. ,,...potřebujeme tě, ale chápeme, že nám pomoct nebudeš chtít. Taky jsme ti dost ublížili." Svým malým prstem poukázal na ranku u mého obočí.

Povzdechl jsem si a přikývl. ,,Já...pomůžu vám." Řekl jsem nakonec a nejistě se podíval na V-ho záda, kráčející dál chodbou pryč.

GOOD MORNING !!!🌝

Mám tu pro vás novou kapitolkuuu💋
Doufám, že se alespoň trochu líbila!

Ily 💜