I WANT YOU \ Vkook

10. I'll find you

Šokovaně jsem pozoroval, jak se Taehyung sesypal a byl schoulený v rohu místnosti. Celý se třásl, dokonce jsem zaslechl tichý vzlyk, dokud tiše nepromluvil.

,,Kéž bys zemřel znovu..."

Nad jeho slovy jsem zalapal po dechu. Došlo mi, co se děje. Bodlo mě u srdce, i když jsem nevěděl proč. Bylo mi ho líto? Možná. Stále ho nenávidím? Možná.

Nechápal jsem, jak mě to mohlo napadnout.

Ale vstal jsem, potichu došel k Taehyungovi a začal zpívat písničku, kterou jsem před dávnými časy napsal. Opatrně jsem se přisunul k jeho postavě a rukou začal prohrabovat jeho vlasy. Byly hebké.

,,When i see you smile in the screen~ You're so good at everything ~ You're just perfect~ Feels like i've never been you~"

Snažil jsem se, už dlouho jsem nezpíval. Nechtěl jsem, aby mu praskly ušní bubínky z nějakých mých skřeků.

,,Do you ever see me~ Do you know who i am~ Or how do i look now~ You don't like me like that~"

Zpíval jsem a čekal. Jeho tělo se pomalu přestalo třást a povolilo se.

Dokonce se uvolnil natolik, že si opřel hlavu o mé rameno a nechal mě mu vřískat jeho vlasy.

Teď nevypadal tak děsivě a naštvaně, jak vždy bývává. Vypadal tak něžně a krásně. Jeho chování muselo něco způsobit, jsem si jistý, že ve skutečnosti tak ošklivý na ostatní není.

S povzdechem jsem mu odhrnul pár vlásků z tváře. Zaslechl jsem, jak mělce vydechl. Jeho ruka spočinula na mém stehně, ale ne s úmyslem udělat něco špatného, ba naopak. Jemně mě začal hladit a přitom jako kdyby usínal. Nakonec se povolil celý a já poznal, že usnul.

*

,,Jungkooku," ozval se hluboký hlas, který mě přinutil otevřít oči. Protřel jsem si oči dlaněmi a podíval se na postavu muže, stojící na práhu dveří.

,,Kooku, je snídaně." Promluvil na mě znovu Jimin, který nervózně podupoval na místě.

Přikývl jsem a s vydechnutím jsem se postavil na nohy. Jakmile jsem si však vzpomenul na včerejšek, zasekl jsem se v pohybu a začal hledat Taehyunga. Nikde nebyl. Už nebyl v mém náručí, nekrčil se a neplakal jako kotě, které ztratilo maminku.

,,Co se děje? Hledáš něco?" Vyhrkl Jimin, když mi pomohl na nohy.

Zakroutil jsem hlavou v záporu.

,,Ne, neřeš to. Pojďme," řekl jsem a s tím jsme se rozešli chodbou do jídelny.

Na snídani již seděli skoro všichni. Všiml jsem si i povědomých šestých vlasů, které patřili pouze jedné osobě.

Se snídaní jsme došli k našemu stolu. Navzájem jsme se pozdravili a usadili se na svá místa. Co jsem však nečekal, bylo to, že se V zvedl a odešel, aniž by něco řekl.

,,Kam jde? Máme jít za ním?" Vyhrkl jsem nevědomky a podíval se na Jimina, který si povzdechl.

,,Ne, nech ho být. Od rána je nějaký divný." Pronesl Yoongi a snědl sousto ríže.

Chápavě jsem přikývl a sklopil výraz do talíře. Chápal jsem, že se asi musel cítit trapně. Nebo třeba naopak? Třeba se cítil provinile? Možná se bál?

S povzdechem jsem se podíval na Jimina a vstal od stolu.

,,Jdu se na něho podívat." Řekl jsem nejistě a rozešel se pryč, s úmyslem vyhledat šedovláska, který před chvíli zmizel.

Ahojky

Asi jste si všimli, že tady nejsem moc aktivní.

Má to pár důvodů, zaprvé, škola. Abych to teď řekla upřímně, mám tam jisté problémy. Necítím se zde komfortně. Zadruhé? Moje hlava díky tomuto nedokáže pomyslet na to, že by měla napsat kapitolu, nebo pokračovat ve psaní.

Kvůli jedné slečně jsem se včera zmohla na tuto kapitolu, která stejně stojí za prd.

Každopádně budu ráda, pokud nebudete naštvaní. Budu se snažit co nejdříve zase něco vydat.

Pokud najdete jakékoliv chyby, napište mi to a já je opravím. Moje lazy ass se na korekci této kapitoly nedokopala. Děkuji za pochopení. <3