The Potions Master ✔ (CZ)

#9 Co to bylo?

To bylo opravdu divné. Byla jsem včera tak zmatená, že jsem šla spát oblečená? No nic se vlastně nestalo, tak jsem to nakonec hodila za hlavu. Vždyť mám dnes narozeniny! Těšila jsem se, byl to můj nejoblíbenější den v roce, ale zároveň jsem se bála, že na ně všichni zapomněli. Zřejmě se to brzy dozvím.

***

Ve škole to teď bylo těžší. Ta nová učitelka, Umbridgeová, měla pořád s něčím problém. Nic se jí nelíbilo a všechno jsme podle ní dělali špatně. Například obranu proti černé magii učila bez hůlky! Jak se máme naučit ubránit, když budeme jen sedět a poslouchat? To přeci nedává smysl.

***

Ten den se taky na hodině lektvarů přihodil zajímavý incident. Připravovali jsme nějaký lektvar. Byl jednoduchý. Měla jsem ho hotový asi v půlce hodiny, tak jsem jen tak zírala na Severuse (jak jinak). Najednou se mi začaly zavírat oči. Prostě to nešlo zastavit. Bylo to jako by mi víčka někdo stahoval dolů. Jakmile se mi zavřeli, měla jsem před nimi černo černou tmu. Ze všech sil jsem se snažila je otevřít a ono to najednou šlo. Úplně snadno. Nechápala jsem to.

Když jsem je konečně otevřela, bylo ve třídě hrobové ticho. Všichni na mě koukali. Nejvíc mě upoutal Snapeův pohled. Měl ho skelný, zasněný. Nevěděla jsem, co mám dělat.

On se konečně vzpamatoval a hlasitě zatleskal a všichni konečně upřeli pohled na něj.

„Věnujte se opět svým lektvarům. Pro chování slečny Samsonové se jistě najde vysvětlení. Zřejmě byla pod vlivem kletby Imperius." Tak docela jsem nerozuměla tomu, co říkal.

„Pojďte. Musíme za Brumbálem." Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví na mě. Pak jsem se mechanicky přinutila k pohybu. Proč jsem nikdy nic nevěděla?

Když jsme vyšli ze třídy, jeho výraz se změnil. Nyní byl znepokojený. Cestou nepromluvil ani slovo. Já jsem se o konverzaci taky nesnažila. Byla jsem příliš zmatená a otázek jsem měla tolik, že jsem nevěděla, kterou začít. Došli jsme až ke kamenné soše Fénixe. Znal Snape heslo?

„Malinový sorbet," pronesl a socha odhalila schodiště. Takže heslo znal. Nebylo takové, jaké bych si představovala.

Zaklepal na silné dřevěné dveře, zevnitř se ozvalo zvučné dále a my vešli.

„Co se děje?" zeptal se Brumbál, když nás uviděl.

„To bych taky rád věděl. Ale zřejmě to má co dělat s tou věcí, o které jsme nedávno hovořili." Ředitel najednou vypadal zvědavě.

„Posaďte se." S chutí jsem se svalila do jednoho z měkkých křesel. Nevěděla jsem, jak dlouho tohle ještě vydržím. Samá nejistota!

„Tak co se stalo?" zeptal se opět.

Severus se na mě nejprve podíval: „Tady Zoe," otočil se zpět na Brumbála, „byla o hodině trochu, jak bych to jen řekl, mimo a mluvila dost z cesty." Já mluvila z cesty? Vždyť jsem nic neříkala. Co to mělo znamenat?

Ředitel trochu pozvedl obočí: „A co říkala?" Úplně prostá otázka, avšak do odpovědi na ni se moc nehrnul.

„Vlastně řekla, že mě miluje, že je jí to líto a spoustu dalšího, ale myslím, že tohle pro představu stačí. Žákům jsem řekl, že byla pod klenbou Imperius, ale sám si to nemyslím." Měl velmi znepokojený pohled, ale v jeho očích jsem viděla naději. Brumbál jen zalapal po dechu. Já už jsem to nevydržela a skočila jim do řeči.

„Nevím, o čem to tu mluvíte, ale já nic neříkala," mimochodem jsem byla rudá jako rajče, „jen jsem na pár vteřin zavřela oči. To je celé."

Okamžitě mi oponoval. „Na pár vteřin? Byla jste mimo skoro dvacet minut! Vyvolal jsem vás, ale vy jste nereagovala a začala jste říkat tyhle... věci." Byla jsem stále zmatenější.

„Takže vy si nic ne pamatujete?" ozval se ředitel.

„Ne." Prostá odpověď.

„A vy si myslíte, že to mluvila... ona?" zeptal se tentokrát Snapea, který pouze váhavě přikývl. Takhle rozhozeného jsem ho ještě neviděla. V tu chvíli jsem už opravdu měla dost toho, že nic nevím, tak jsem se prostě zeptala.

„Můžete mi konečně říci, o co tu jde?" Brumbál pohlédl na Snapea, který kývl a tak mi k mému překvapení odpověděl.

„Myslím, že máte pravdu. Předpokládám, že něco už jste se dozvěděla, když jste nás slyšela o tom mluvit," chtěla jsem ho přerušit, že jsem neodposlouchávala, ale nenechal mě, „v kabinetu. Kdysi byla jedna dívka - Lily, která byla Severusovi velmi blízká. Vy vlastně znáte jejího syna Harryho, protože ona se nakonec provdala za Jamese Pottera. Jejím patronem byla laň. Měla rudé vlasy a zelené oči. Jste jí opravdu hodně podobná. A potom, když byl Harrymu asi jeden rok, ji i Jamese zabil Voldemort." Já i Severus jsme sebou trhli. Já kvůli tomu jménu a on zřejmě kvůli její smrti.

Konečně jsem měla nějaké odpovědi. Podívala jsem se vedle sebe. Byl ztracený ve vzpomínkách.

„No a nyní," pokračoval, „si Severus myslí, že když jste nebyla sama sebou, mluvila z vás ona." Jako že mě ovládala? Ale vždyť je mrtvá! Proč nemůžu být alespoň chvíli normální?

„Já myslím, že už bych měla jít. Musím si to srovnat v hlavě," řekla jsem, protože to byla pravda. Dnes už toho na mě bylo moc. Sice jsem nějaké odpovědi měla, ale další nejasnosti se vynořily vzápětí.

„Ano samozřejmě. Jste omluvena z vyučování. Běžte se trochu prospat." Byla jsem mu vděčná. Ale neměla jsem v plánu jít spát. Neusnula bych. Zvedla jsem se z pohodlného křesla. Snape vypadal už docela normálně.

„Nashledanou. A dejte mi vědět, kdybyste něco zjistil." Tak úplně jsem nevěděla, jak to zformulovat. Vyšla jsem ven a mířila ke knihovně, kde jsem se hodlala nějak rozptýlit.

Zrovna byla přestávka. Všichni po mě koukali a mluvili a ukazovali si. Bezva, zřejmě se můj výstup už roznesl po celé škole. Byla jsem ráda, že v knihovně nikdo nebyl. Vzala jsem první knihu, která mi padla pod ruku a snažila se přijít na jiné myšlenky.

***

Večer jsem mířila do pokoje. Šla jsem pozdě, ale stále jsem potkávala skupinky studentů. Ach jo.

Už jsemzabočovala do poslední chodby, když mě někdo zezadu chytil a dal mi něco předpusu. Hrozně jsem se lekla a ze všech sil se snažila vymanit ze sevření, alenešlo to. Ten dotyčný byl moc silný. Před nosem jsem měla nějakou látku.Nadechla jsem se. To jsem neměla dělat. Zřejmě tam byl nějaký lektvar, protožejsem okamžitě ztratila vědomí. 

Tak co na to říkáte? Chtěli byste kratičkou kapitolu o tom, co přesně říkala když byla mimo? Doufám, že jste spokojení.

- Pája