The Potions Master ✔ (CZ)

#17 Informace

„Jak to myslíš, že víš kde je?" Jak by to mohl vědět?

„No, mám takový úkol," lehce zavrávoral, „a tak jsem musel sledovat Brumbála. Myslel jsem si, kdoví jaká to nebude nuda a ono ne. Viděl jsem ho, jak ho šel schovat." Významně se na mě podíval, jako by si myslel, že tímhle mě naprosto odzbrojil. A i když se mi to jen těžko přiznávalo, měl pravdu.

„No a kde teda je?" byla jsem nedočkavá.

Naklonil se, aby viděl dál do chodby. „Tady ti to nemůžu říct, víš? Co kdyby nás někdo slyšel? Přece nechceme, aby se to někdo dozvěděl. Je to totiž tajemství." Přiložil si prst na rty a vydal hlasité pššš, až mě celou poprskal. Obrátila jsem oči v sloup.

„Jo jasně, já vím, tajné" Byl evidentně spokojen, že jsem si to uvědomila.

„Tak pojď. Já tě odvedu do jedné tajné místnosti. No, není tak úplně tajná, vědí o ní ještě Creb a Goyle, ale ti se teď zřejmě někde cpou koláčky, takže budeme mít klid." Na to, že byl tak opilý, mluvil docela srozumitelně. Opět jsme se dali do pohybu, ale najednou se zarazil.

„Ne. Tudy ne. Je to tam." Ukázal přesně druhým směrem. Povzdechla jsem si a otočila se. Jestli takhle ještě půjdeme dlouho, tak brzy dostanu křeč do ruky.

Naštěstí to daleko nebylo. Došli jsme na konec chodby. Myslela jsem, že je slepá, ale prošli jsme okolo sloupu a tam se ukázala mezera ve stěně široká akorát tak, aby tam prošel jeden člověk bokem. Jak se tam vejdou Creb s Goylem? Soukali jsme se asi dva metry a prostor se rozšířil. Světlo z chodby sem ale nedosahovalo.

„Lumos!" To už bylo lepší. Rozhlédla jsem se. Místnost nebyla moc velká jen nějakých pět krát pět metrů. Taky byla dost prázdná. Na konci byl krb, který jsem okamžitě zapálila mávnutím hůlky, abych ji už nemusela držet stále nad hlavou a u něj malý stolek s několika křesly. S vděčností jsem na jedno z nich posadila Malfoye. Na další jsem se svalila já.

Když jsem si trochu vydechla po té vyčerpávající cestě, zeptala jsem se: „Tak kde teda je ten Kámen vzkříšení?" Byla jsem opravdu zvědavá, kde ho Brumbál schovává. Odpověď však nebyla taková, jakou bych čekala.

„To bys chtěla vědět, co? Ale ne teď. Ne, ne, ne. Teď jsem moc unavený. Teď chci spát." Vyskočila jsem na nohy.

„Ne, tak to teda ne! Teď spát nebudeš! Musíš mi říct, kde je ten kámen!" Ale to už se z jeho úst ozývalo jen hlasité chrápání.

Povzdechla jsem si. No, co se dá dělat. Sedla jsem si zpátky do křesla. Prostě počkám, až se probudí.

***

Otevřela jsem oči. Kde to jsem? Proč sedím? Proč nejsem ve své posteli?

Pomalu se mi začaly vybavovat dřívější události. Jasně, Malfoy. Musela jsem usnout. Otočila jsem hlavu k druhému křeslu. Stále tam seděl. Spal. Já už ovšem nechtěla dál čekat. Určitě už bude hodně hodin. Vstala jsem a přešla k němu. Jak ho jen vzbudit? Pousmála jsem se, protože mě něco napadlo.

„Aquamento!" Rázem byl celý mokrý. A probuzený. Vyděšeně máchal rukama kolem sebe a třeštil oči.

„Co tu dělám? A co tu děláš ty?" vykřikl, když mě uviděl.

Po chvíli se mu v tváři rozjasnilo.

„Ale ne," zkroušeně schoval hlavu do dlaní. Zřejmě si vzpomněl.

„Hele, mě nezajímá, jak moc si byl mimo a co si vykládal za blbosti, ale jedno vědět chci - KDE JE KÁMEN VZKŘÍŠENÍ?" Každé slovo jsem vyslovovala pečlivě a důrazně, abych si byla jistá, že mi rozuměl.

„Tak fajn, ale přísahej, že se o tom, co jsem říkal, nikdo nic nedozví!"

„Přísahám." Přísahala bych na cokoli...

„Je v jezeře." Co?

„Jak to myslíš - v jezeře?" Podíval se na mě, jako bych byla úplně blbá.

„No v jezeře. Střeží ho jezerní lid." Jako vážně? A to se tam mám jako potopit?

„To je všechno, co víš?" Asi jsem nezněla moc nadšeně.

„Jo, víc jsem toho nezjistil, ale... kdyby... kdybys potřebovala pomoct, tak jsem tady." Říkal to s velkými potížemi. Alkohol už zjevně vyprchal.

Můj výraz vypadal asi velice podivně, když jsem mu děkovala a říkala mu, že jsem si toho vědoma. Radši jsem ho tam nechala, ať se vypořádá s kocovinou sám, přeci jen už jsem mu pomohla dost a stále to byl Malfoy, a odešla jsem povědět novinky Severusovi.

***

Ležela jsem v posteli a snažila se usnout, ale nešlo to. Měla jsem moc starostí. Sev byl rád, že jsme se konečně hnuli z místa a konečně něco zjistili. No jo, jenže vymyslel, že do toho jezera se budu potápět já. Chápete to? Já! Prý, že on má moc práce. Samozřejmě plavat umím, ale nejsem žádný obojživelník. Beru to jako rekreační záležitost a jak už to tak bývá, do vody vlezu jen, když už je mi z horka na omdlení, abych se zchladila, ale jinak se valím na břehu, abych se pěkně opálila. Prostě hloubkové potápění není nic pro mě. A jak to vlastně udělám? Jak vydržím tak dlouho pod vodou? A jak vůbec v tak velkém jezeře najdu ten maličký kámen?

A to nebylo všechno, co mě trápilo. Byl to taky on. Můj profesor. Severus Snape. Jak to mezi námi vlastně je? Chodíme spolu? Když nad tím tak uvažuji, zní to dost uhozeně, ale jestli ne, tak co? Párkrát jsme se líbali, ale to je všechno. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli bych chtěla něco víc. Co to vůbec je za nápad - vztah s učitelem. Ale na druhou stranu je opravdu hezký. Nikdo jiný to nevidí. Nikdo jiný na něj totiž nedokáže koukat tak dlouho, aniž by se mu u toho stáhlo hrdlo děsem. Ale já to vím. Vím, jaký je doopravdy. Povzdechla jsem si. Hm, já to opravdu nemám jednoduché.

Otočila jsem se na druhý bok. Už jsem bylaopravdu hodně unavená. Vždyť jsem taky měla náročný den. Soustředila jsem sejen na svůj pravidelný dech a nakonec se i přes všechno ostatní ponořila doneklidného spánku.

Ano, vím, že mi to trvalo, ale snad pochopíte, když řeknu, že o prázdninách nějak prostě nemám čas. Ale snažím se a tahle kapitola je důkazem, tak doufám, že jste si ji užily.

-Pája