The Potions Master ✔ (CZ)

#30 Smrt si nakonec přijde pro nás všechny

-Zoe

Čas ubíhal a ubíhal a všechno se změnilo - k horšímu, samozřejmě. Od té osudné chvíle na astronomické věži to šlo se vším z kopce. Susan umřela, ztratila jsem Snapea, který se stal ředitelem. Vlastně jsem ho od té chvíle neviděla. Mudlovští studenti byli pronásledováni, a proto jich většina utekla. Jejich příkladem se řídil i Harry, Ron a Hermiona, kteří odjeli na vánoční prázdniny a už se nevrátili. Nemyslím si ale, že se jim něco stalo.

Někteří naši učitelé zmizeli a byli nahrazeni smrtijedy. Tím pádem se i dost změnila výuka některých předmětů. Nejvíce znát to bylo asi na studiu mudlů a obraně proti černé magii. Na studiu mudlů nás neučili nic o tom, jak to vypadá za branami kouzelnického světa, ale jen o zkaženosti mudlů, o jejich odlišnosti od nás a o tom, jak je potřeba je vraždit a nenávidět. Na obraně to však bylo ještě horší. Předmět byl přejmenován na černou magii a kletby jsme si zkoušeli na prvácích.

Nesnášela jsem to. Chtěla jsem, aby to už všechno skončilo. Proč Snape konečně nezabije Voldemorta? Vždyť má všechny tři relikvie, ne? Od té doby, co zabil Brumbála.

To byla další z věcí, kterým jsem nemohla uvěřit. Jak mohl? Jak ho mohl zavraždit? Stále se mi v hlavě ozývala slova, která mi řekl tehdy v kabinetu. Bude opravdu důležité, abys mi věřila, rozumíš? Ať se stane cokoli. A taky jsem si pamatovala, jak jsem mu řekla, že mu věřit budu. Ale bylo tomu tak? Věřila jsem mu?

***

Na konci ledna mi došla trpělivost. Proč nic neudělá? To opravdu chce, abychom všichni umřeli? Aby Voldemort vyhrál? Je snad opravdu na jeho straně?

Plížila jsem se hradem do ředitelny. Když jsem se dostala k chrliči, došlo mi, že neznám heslo, a tak jsem se schovala do výklenku a čekala, až někdo půjde okolo.

Netrvalo dlouho a nějaký smrtijed rychlým krokem přicházel chodbou.

„Mudlové jsou špína," pronesl a chrlič ho vpustil. Mohla jsem si myslet, že to bude něco takhle odporného.

Počkala jsem, až zas vyšel a zmizel ve tmě. Poté jsem se před chrlič postavila sama, pronesla to nechutné heslo a odhodlaně vešla do místnosti.

„Kdo je to?" zeptal se, otočený ke mně zády, věnujíce se něčemu ve velké dřevěné skříni u stěny. I přes to, že jsem na něj byla naštvaná, se moje srdce, při zvuku jeho hlasu, neubránilo několika bouchnutí navíc.

„To jsem já."

Strnul uprostřed pohybu. Po chvíli skříň zavřel a otočil se ke mně.

„Co tě sem přivádí?" zeptal se s ledovým klidem, který akorát podnítil moji zlost.

„Proč jsi ho ještě nezabil? Nevidíš, jak to teď ve škole vypadá? Nevidíš, co se děje po celém světě? Když jsi dokázal zabít Brumbála, tak tohle přeci nebude problém. Myslela jsem, že máme plán!" Zhluboka jsem oddechovala a čekala na jeho reakci.

Prohlédl si mě od hlavy k patě, rychlým krokem ke mně došel a nadzvedl mi rukou bradu tak, abychom si koukali z očí do očí. Byli jsme od sebe jen několik centimetrů.

„To si opravdu myslíš, že mě těší na tohle všechno koukat? Myslíš si, že kdyby byla příležitost, že bych to už dávno neudělal? Nemůžu k němu jen tak nakráčet a říct Avada kedavra. Tak jednoduché to opravdu není. Musím počkat na správnou chvíli." Jeho hlas byl plný emocí. Smutku, vzteku, bolesti. Stále na mě hleděl a přísahám, že jsem si myslela, že mě políbí, ale neudělal to. Odstoupil ode mě. Cítila jsem zklamání. Chtěla jsem, aby mě políbil. Pak jsem však ty nechtěné myšlenky zaplašila. Stejně ve mně vždycky viděl jenom ji.

„Měla bys jít," řekl a já šla.

***

Jak jsem mohla, utíkala jsem vždy ven z hradu, nejčastěji do Chroptící chýše. Uvnitř se to nedalo vydržet. Žádná svoboda, stále jen tyranie. To jsem udělala i tohoto dne. Pomocí kouzla jsem zmáčkla příslušný suk na kmeni vrby a vlezla do úzké chodby. Musela jsem se plazit, ale to mi nevadilo. Odměnou mi vždy byl několika hodinový klid a to za to stálo. Dnes však bylo něco jinak. Jakmile jsem se doplazila dostatečně daleko a chodba se začala zvedat, takže už jsem mohla lézt po čtyřech, uslyšela jsem hlasy. Dolezla jsem až k ústí a zjistila, že je skoro celé zakryté nějakou bednou. Opatrně jsem nakoukla za ni a uviděla Voldemorta. Byl ke mně otočený zády a naproti němu stál Severus.

„Mám jistý problém, Severusi," sykl Voldemort. Vytáhl hůlku a začal si ji prohlížet.

„Můj pane?"

„Už mi neslouží jako kdysi. Pokaždé, když se střetne s tou Potterovou, selže. Nevíš, čím by to mohlo být?"

„Ne, pane, to netuším," řekl Snape s očima upřenýma na podlahu. Viděla jsem, že má strach.

„Já to také nevím, ale zjistil jsem, že existuje hůlka, se kterou bych ho porazit mohl. Víš, o jaké hůlce to mluvím?"

„Ne pane, to nevím, ale nepochybuji o tom, že ho porazíte i bez-"

„-opravdu? Já totiž jisté pochybnosti mám. A divím se, že o té hůlce nic nevíš. Jsem totiž přesvědčen, že ji vlastníš." Až nyní mu mistr lektvarů pohlédl do očí. Přísahala bych, že jeho pohled se chvilku před tím, setkal s tím mým, ale nedal na sobě nic znát.

„Netuším, o čem to mluvíte, pane."

„Lžeš!" křikl Voldemort, „ukaž mi svou hůlku."

Snape ji pomalu vytáhl. Byla to opravdu ta jeho, ne Bezová.

„Vidím, že jsi nebyl tak povrchní, aby sis ji vzal s sebou. To však nevadí, najdu si ji potom, protože jsem si jist, že ti patří. Po jistém mučení pár kouzelníků jsem se dozvěděl, že jejím posledním majitelem byl Brumbál. A víš, jak hůlka mění svého majitele? Patří vždy tomu, kdo zabil toho posledního. Takže jistě chápeš, co to znamená." Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla a po tvářích se mi začaly koulet slzy. Tohle nemůže být pravda.

„Já opravdu nevím, o čem to mluvíte, pane," řekl, hlas se mu však klepal a začal zvedat svoji hůlku.

„Ale ano, víš. Víš, že tě musím zabít. Prokázal jsi mi cenné služby, Severusi, ale tohle je nevyhnutelné." Opsal ve vzduchu hůlkou rozmáchlý oblouk. Nejprve se nic nedělo a já si myslela, že mu třeba udělí milost, ale poté se ukázal jeho skutečný záměr. Klec s Naginim proletěla vzduchem a než stačil Snape vykřiknout jediné kouzlo, vězel v ní hlavou i rameny. A ať se snažil, jak chtěl, nemohl ji ze sebe sundat. Voldemort promluvil hadím jazykem a had se na Severuse vrhnul.

Strašně moc jsem chtěla zavřít oči. Nechtěla jsem to vidět, ale nešlo to. Had ho kousal do krku a on nemohl nic dělat. Po chvíli bylo kouzlo zrušeno a klec dopadla s třesknutím k zemi a s ní se zhroutil i kouzelník, kterému z ran prýštila krev. Voldemort se otočil a i se svým hadem bez jediného slova zmizel.

Okamžitě jsem odsunula bednu a klesla k tělu svého profesora lektvarů. Snažila jsem se mu prsty zastavit krvácení, ale bylo mi jasné, že to nemá cenu. On mi pohlédl do očí a snažil se něco říct, ale nevydal ani hlásku.

„Věř mi," vysoukal ze sebe po chvíli. Já si otřela oči, protože jsem skrz slzy nic neviděla.

„Já ti věřím! Ale na co mi to je, když umíráš? Prosím, neumírej!" hladila jsem ho po vlasech. On mi z nich ruku sundal a stiskl ji.

„Věř mi," řekl ještě, než se z jeho očí vytratil života stisk jeho ruky povolil.

Žádám spisovatelskou imunitu! Prosím, neukamenujte mě. A není to poslední kapitola. Ještě nás čeká jedna a pak epilog.

-Pája