The Potions Master ✔ (CZ)

#22 Ples a to všechno okolo

Zavěsila jsem se do Draca a společně jsme vkročili do velké síně. Byla krásně vyzdobená. Léto z ní přímo sálalo. Stoly byly odsunuty ke stěnám a doslova přetékaly jídlem. Mohly jste na nich najít všechna hlavní jídla, na která jste si vzpomněly, ovoce vykrájené do prapodivných tvarů, jež se mnohdy pohybovalo, a samozřejmě spoustu dezertů, jako by někdo vykoupil celý Medový ráj. Mezi účastníky chodili číšníci a nabízeli pití. Draco hned jednoho zastavil a vzal si od něj dvě čiré skleničky se zlatavou tekutinou plnou bublinek a jednu mi hned podal.

„Na život!" zašeptal, že jsem ho v okolním hluku sotva slyšela, přiťukli jsme si a napili se. Bublinky mě šimraly v ústech, ale nevadilo mi to. Alespoň mě na chvíli rozptýlily a já se nemusela zabývat tím, že jsem na plese s někým ze zmijozelu. I když vlastně Severus je taky ze zmíněné koleje a vůbec mi to nevadí. Ale to je samozřejmě úplně něco jiného. Draco je prostě Draco. Ten, kdo všechny jen šikanuje, otravuje a nikdy neudělá nic dobrého. No nebylo to tak snad doposud?

„Máš opravdu překrásné šaty. Krásně zvýrazňují tvou," zrudl, a hledal ta správná slova, „no zkrátka ti opravdu sluší," vypadlo z něj nakonec a já si oddechla. Na takovéhle slovíčkaření s ním, jsem opravdu nebyla připravená. Tak jsem se jen usmála a kývla, že děkuji a znovu jsem se napila ze sklenky, kterou jsem stále svírala v ruce. S potěšením jsem ji dopila až do dna a nedočkavě čekala, kdy se dostaví uvolňující účinky alkoholu. Opět mi nabídl rámě a navedl mě k jednomu ze stolů, kde jsme se posadili na pohodlné dřevěné židle, jimž z opěradla vyrůstaly popínavé kopretiny.

„Dáš si něco k jídlu?" zeptal se a já pohlédla na zářivě bílý talíř, který ležel na stole přede mnou, a zakručelo mi v břiše. Ano, něco bych si dala. Nenechala jsem se pobízet a sáhla po čokoládovém dortíku s jahodami a zářivě červenou polevou v cukrovém košíčku. Hladově jsem se do něj zakousla a vychutnávala si čokoládový krém, rozpouštějící se na jazyku. Koukla jsem po mém společníkovi. Nandával si na talíř jakési třpytivé zlaté zákusky. Netušila jsem, co by to mohlo být, ale vypadalo to, že mu chutnají.

Rozhlédla jsem se po celé síni. Všichni už tu byly, hudba hrála, všichni se bavili. Jak studenti, tak učitelé. U jejich stolu nikdo neseděl, tedy až na jednoho muže s černými vlasy, splývajícími podél obličeje na ramena, celého v černém, který mě propaloval pohledem. A jeho výraz napovídal, že o žádné milé propalování se nejedná. Mračil se, až se mu tmavá obočí setkávala uprostřed čela. Pohledem jsem mu naznačila, že nevím, proč se tak chová a on se zaťatými zuby uhnul očima vedle mě, tam, kde seděl Draco. Překvapeně jsem zvedla obočí. Tak on žárlí? Ale vždyť věděl, že každý s někým půjde. To si snad myslí, že s ním něco mám? To je přeci úplně absurdní. Vždyť ví, že mám ráda jeho. Snažila jsem se mu to dát očima najevo. Nechci, abychom mezi sebou měli nějaké neshody, obzvlášť když jde o takové nedorozumění.

„Vidím, jak na něj koukáš," ozvalo se najednou vedle mě. Lekla jsem se a rychle na Draca pohlédla. „Cože? O čem to mluvíš?" U Merlinových vousů, pomyslela jsem si, doufám, že to nemyslí vážně. Ale bohužel myslel. „Ty si vážně myslíš, že jsem tak blbej? To si vážně myslíš, že mi to nedošlo? O hodinách na tebe nikdy nekřičí, nestrhává nebelvíru tolik bodů, jako dřív. Nepřijde ti to divné? Jsem si jistý, že nejsem jediný, kdo si dal dvě a dvě dohromady..." Koukala jsem na něj s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Nevydala jsem ani hlásku. Jako bych zapomněla, jak se dýchá a mluví.

„Nekoukej na mě tak. To si vážně myslíš, že jsem tě pozval na ples, abych teď vstal, všude to tu vytruboval a úplně tě znemožnil?" Upřímně přesně to jsem si myslela. Trochu se mi po jeho prohlášení ulevilo, ale opravdu jenom trochu. Bylo divné, že se takhle choval, ale alespoň už jsem mohla normálně dýchat.