The Potions Master ✔ (CZ)

#19 Jezero

Prudce jsem se posadila. Co to bylo? Tlak už jsem naštěstí necítila, což znamenalo, že to byl sen. S úlevou jsem se posadila. Určitě už byl čas vstávat. Přehodila jsem nohy přes postel a periferně je tak zahlédla. Tak moment! Něco tu nebylo správně. Stočila jsem hlavu zpět na boty. Ano, to bylo ono! Jak to, že mám na sobě boty? To ovšem nebylo všechno. Vůbec jsem neměla pyžamo, ale teplý zimní hábit. Jako kdybych před chvíli byla venku...

Začala jsem panikařit. To jako, že se mi to opravdu stalo? Ale jak to? Jak to, že mě někdo mohl takhle snadno ovládat? Samozřejmě jsem měla podezřelou osobu a tou byla Lily, protože něco takového mi už několikrát udělala. Ale myslela jsem, že to byla náhoda nebo něco takového, ale to včera, to jak si dala rande se Severusem, to mě opravdu děsilo. Dokázala mi tím, že si s mým tělem může dělat cokoli, když bude chtít. Která z nás ho vlastně doopravdy milovala? Musela jsem se jí nějak zbavit, ale teď na to nebyl čas, protože jsme měli mnohem horší problém, mnohem většího a nebezpečnějšího nepřítele, než byl duch (nebo co to vlastně bylo) Lily a tím byl Voldemort.

Plán jsem měla naprosto jednoduchý, i když trochu nedokonalý. Pro výdrž pod vodou jsem se rozhodla použít žaberník, tak jako Harry minulý rok při druhém úkolu, protože se mi to zdálo jako nejjednodušší a nejspolehlivější způsob, tedy až na to časové omezení, ale to jsem vyřešila tak, že jsem si vzala ještě jeden náhradní a zastrčila ho do kapsy u celkových plavek, kterou jsem tam přesně pro tenhle účel vykouzlila. Dále jsem jednoduše hodlala najít jezerní lid, potom kámen vzkříšení a vrátit se na hladinu. Jo, vím, že se toho může spousta pokazit, ale nic lepšího jsem neměla.

Svlékla jsem si hábit a zůstala jsem stát na odlehlém břehu jezera jen v plavkách, s hůlkou v jedné ruce a s žaberníkem v druhé. Zkusmo jsem ponořila nohy do vody. Byla ledová. Na koupání opravdu ještě nebyla doba. I přes to jsem postupovala dál a dál a voda mi klouzala po těle výš a výš. Když mi sahala až nad pas, vložila jsem si do úst žaberník. Ta chuť byla odporná, a tak jsem ho co nejrychleji spolkla. Okamžitě jsem ucítila, že se něco děje. Moje nohy se zdály jakoby rosolovité a začalo se mi špatně dýchat. Neváhala jsem a skočila po hlavě do vody.

Chlad mě zaskočil, ale dalo se to vydržet. Rychle jsem zamířila k temnému dnu. Tam jsem doufala, že najdu jezerní lid.

Hned po chvíli jsem něco zahlédla a zdálo se, že se to rychle přibližuje. Mhouřila jsem oči, abych viděla lépe a nevěřila jsem tomu, co vidím. Přímo ke mně plaval jezerní člověk.

Dlouhé slepené vlasy mu vlály okolo hlavy a holé hrudi. Pohyboval se pomocí dlouhého ocasu, takového jaký mívají mořské panny v mudlovských pohádkách a mezi prsty měl plovací blány. Byl ode mě nějaké dva metry, když zastavil a pokynul mi, ať ho následuji. Zvědavě jsem se za ním vydala. Pluly jsme hloub a hloub. Před námi se postupně začalo ze tmy vynořovat dno a s ním i město - město jezerního lidu. Bylo obrovské. Nechápala jsem, jak může tak nepovšimnutě žít přímo pod nosy všech bradavických studentů. Bylo to neuvěřitelné. Chrámy, věže porostlé chaluhami a to vše schované pod hladinou.

Mířili jsme k jednomu menšímu chrámu s kupolovitou střechou. Neznámý doplul až ke vchodu, počkal, až ho doženu a ukázal dovnitř. Nebylo tam nic, tedy téměř. Uprostřed nevelké kulaté místnosti stál stolek se čtyřmi nohami, které se však splétaly dohromady, a tak se země dotýkala jen jediná. Na něm byla položená malinká, vyřezávaná, dřevěná truhlička. S tázavým pohledem jsem se otočila na svého průvodce a ten přikývl, tak jsem se vydala vpřed. Truhlička byla opravdu nádherná a jejím prohlížením bych mohla strávit hodiny, ale ty jsem neměla, a tak jsem ji uchopila za víko a pokusila se ji otevřít. Nešlo to. Jak jinak, to jsem si myslela, že to půjde tak snadno? Pozvedla jsem hůlku a zašeptala alohomora. Víko odskočilo. Vzhlédla jsem k muži u vchodu, který nedůvěřivě koukal na moji hůlku. Proč mi vlastně pomáhá? Tak nějak jsem tušila, co bude uvnitř. A opravdu. Byl to on. Kámen vzkříšení. Rychle jsem ho vzala a strčila do kapsy.

V tu chvíli jsem za sebou uslyšela nějaký hluk. Rychle jsem se otočila a zalapala po dechu. To, co jsem uviděla, mě naprosto ochromilo. Nějaký jiný zástupce jezerního lidu právě vytahoval dlouhé kopí z mého průvodce. Ten třeštil oči a rukama si snažil zakrýt hlubokou ránu, ale bylo to marné. Voda v jeho okolí nabývala stále tmavšího odstínu červené. Pak se jeho vrah spolu s ostatními asi deseti otočil ke mně.

Co to melo znamenat? Proč zabíjejí vlastní lidi? Nebo že by ten, kterého zabili, byl proti Brumbálovi? To by vysvětlovalo, proč mi pomáhal. Nýbrž teď jsem měla opravdu problém. Přibližoval se ke mně tucet ozbrojených a zjevně naštvaných jezerních lidí. Nemohla jsem se pohnout. Přišli ke mně, chytli mě a táhli pryč.

Ulevilo se mi, protože mě nezabili, ale vzápětí se můj strach opět vrátil. Vedli mě do nějaké klece přivázané mezi několika budovami, aby nevyplavala na hladinu. Začala jsem se bránit a smýkat sebou, ale nebylo mi to nic platné. Surově mě strčili dovnitř a zamkli. Zkusila jsem použít hůlku, ale kouzla nefungovala. Jeden z mých věznitelů se posměšně ušklíbl a spolu s ostatními odplul pryč a nechal mě samotnou s mými pochmurnými myšlenkami.

Snad jste si užily novou kapitolu. Jak myslíte, ze to se Zoe dopadne?

- Pája