The Potions Master ✔ (CZ)

#13 Plášť

Celý den jsem pak byla jako duchem nepřítomná. V mysli jsem si přehrávala události z rána. Vymýšlela jsem plán, jak získat plášť. Měla jsem několik možností. Za prvé, ukrást mu ho až bude na snídani, ale to by zřejmě bylo podezřelé, když jsem na ní nebyla ani včera. Za druhé, bych se mohla vytratit při vyučování pod výmluvou, že mi je špatně, nebo něco takového. Třetí možnost byla nejít na oběd a čtvrtá nejít na večeři. Všechno se mi ale nezdálo jako správné. Určitě si někdo všimne, že nejsem tam, kde být mám. Nakonec jsem se rozhodla pro možnost číslo pět. Zítra má Harry famfrpálový trénink. Můžu použít nějaká kouzla (od čeho mám hůlku) nebo lektvary a nepozorovaně se dostat do jeho pokoje a plášť mu vzít. To byl dobrý plán.

***

Odpoledne začal padat první sníh. Neodolala jsem a šla ven. Byla to nádhera. Navzdory tomu, že byl konec listopadu, bylo ještě hezky. Nefoukal vítr, jen sněhové vločky se jako peříčka snášely k zemi a dopadaly mi do vlasů.

Neubránila jsem se tomu a jako malé dítě jsem se s hlavou vzhůru k nebi, rozpřaženýma rukama a otevřenou pusou točila dokola a chytala tyhle malé krystalky do pusy. Byl to takový ten kouzelný okamžik, kdy máte pocit nezměrného štěstí.

Najednou jsem v zádech ucítila něčí pohled. S širokým úsměvem na rtech, protože ten prostě nešlo zastavit, na to jsem měla moc dobrou náladu, jsem se otočila ke stromům vstříc neznámému.

Ten neznámý nakonec žádným neznámým nebyl. Můj úsměv se ještě rozšířil, když jsem ve stínu mezi stromy, schovaného před sněhem, spatřila Severuse.

Pečlivě jsem se rozhlédla, jestli je tu někdo další, ale když jsem nikoho nespatřila, rozběhla jsem se k lesíku. Nějak jsem však nepočítala s tím, že čerstvě napadaný sníh bude klouzat a jak dlouhá, tak široká jsem se natáhla ne zem před ním.

Přísahala bych, že jsem slyšela, jak se zasmál, když mi pomáhal na nohy.

„Vidím, že si začátek zimy opravdu užíváš," řekl, když jsem ze sebe oprašovala sníh.

„Ano, snažím se." Svoji dobrou náladu jsem neztratila.

„Už si vymyslela, jak získat ten plášť?" Stále jsem si nemohla zvyknout na to tykání, ale ne že by se mi to nelíbilo.

„Vymyslela. Zítra až bude na famfrpálovém tréninku."

„To zní dobře. Hlavně tě nesmí nikdo přistihnout," Z jeho pohledu bylo poznat, že je to opravdu důležité, „zřejmě bychom z toho měli problém oba."

„Samozřejmě. Nezklamu." Opět jsem se usmála. Objal mě a lehce políbil.

V tu chvíli se za námi ozvalo zalapání po dechu. Okamžitě jsme se otočili. Za keřem se krčila nějaká postava.

„Okamžitě vylezte!" Nařídil Snape svým přísným hlasem. Nic se však nedělo.

„Řekl jsem, vylezte!" Teď už křičel. Já jsem byla pěkně rozhozená. Jak tu ten člověk byl dlouho? I kdyby tu byl jen chviličku, musel vidět ten polibek. To nebylo vůbec dobré.

Postava v křoví se konečně pohnula. Ne však směrem k nám, ale začala rychle utíkat opačným směrem. Nyní jsem už viděla, že je to dívka, protože za ní vlály dlouhé vlasy. Severus neváhal ani vteřinu.

„Petrificus totalus!" Dívka neměla jinou možnost, než se s tupým nárazem poroučet k zemi. Vykročil k ní rychlým krokem, až se za ním vlnil plášť a já ho následovala.

Byla obličejem k zemi. Poklekl a otočil ji. No jasně, kdo jiný - Parkinsonová. V tváři měla vyděšený výraz. Zrušil kouzlo a ona se zas mohla hýbat. Okamžitě se začala neohrabaně sbírat, že země a těkala očima mezi námi. Bylo jasné, že ten polibek viděla. Co s tím uděláme? Větší drbna než ona snad na škole není. Hned by to všichni věděli a to by opravdu nedopadlo dobře. On se však nenechal vyvést z míry.

„Je mi to líto, ale jinak to nepůjde. Působila byste akorát problémy." Když tohle vypustil z úst, cukla sebou. I já jsem se popravdě lekla, co s ní hodlá udělat. Namířil na ni hůlkou. Přerývaně dýchala. Pak vyslovil kouzlo.

„Obliviate!" Ohromně se mi ulevilo. Její výraz se uvolnil a najednou vypadala zmateně.

„Co tu ještě děláte? To nemáte nic lepšího na práci?" Neoblomně se jí díval do tváře. To bylo už moc a ona rychle vstala a rozběhla se k hradu.

„To bylo o fous," řekl a otočil se ke mně, „budeme si muset dávat větší pozor." Jen jsem přikývla. To tedy ano! Nesmíme riskovat, že nás někdo odhalí.

***

Konečně! Viděla jsem, jak jde s koštětem směrem k famfrpálovému hřišti. Teď jsem měla šanci. Sáhla jsem do hábitu a vytáhla malou křišťálovou lahvičku. Tu mi dal Severus. Na jeden lok jsem ji vypila a pohlédla na sebe. Začínala jsem průhlednět. Po chvilce jsem nebyla vidět vůbec. Lektvar neviditelnosti. Musím si ale pospíšit, protože mám jen pár minut.

Vyšla jsem z dívčích záchodu, kde jsem byla schovaná a vydala se k obrazu Buclaté dámy. Pozdravila jsem ji, řekla heslo a vešla dovnitř. Překvapilo mě, že se ani moc nedivila tomu, že jsem neviditelná. Vlastně nevím, proč jsem to vypila už teď. Mohla jsem až ve společenské místnosti. Takhle jsem se plížila na vlastní kolej...

V místnosti bylo několik studentů dělajících si úkoly, nebo hrajících různé hry, ale nikdo si mě nevšiml. Až když se obraz vrátil s lehkým klepnutím na své místo, pár se jich otočilo. Když zjistili, že nevidí nic zvláštního, hleděli si opět svého. Po špičkách jsem vykročila k chlapeckým ložnicím.

V Harryho pokoji naštěstí nikdo nebyl. Nevěděla jsem, kde mám začít hledat, a tak jsem si to zkusila trochu zjednodušit.

„Accio!" vykřikla jsem, ale ne moc nahlas, aby mě nikdo neslyšel. Nic se však nedělo. No to jsem si mohla myslet - na relikvie to nefunguje. To by bylo moc lehké. Zamračila jsem se. Asi mi nezbylo nic jiného, než to tu prostě prohledat.

Dívala jsem se úplně všude, abych si byla jistá, že jsem žádné místo nevynechala. Snažila jsem se vše dát vždy na správné místo. Musela jsem zajistit, aby si toho, že mu něco chybí, všiml za co možná nejdelší dobu.

Nakonec jsem ho našla pod polštářem. Proč ho měl pod polštářem? To ho má tak rád, že s ním musí i spát? Lektvar už dávno vyprchal, protože jsem opravdu netušila, že by mohl být právě tam, a tak jsem byla opět vidět.

Uslyšela jsem kroky. Co teď? Pohled mi uvízl na plášti. Sotva jsem si ho přes sebe stihla přehodit, když se dveře otevřely. Byl to Ron. Jedl Bertíkovy lentilky a něco si pobrukoval. Prošel těsně kolem mě a svalil se na postel.

Jak se teď dostanu ven? Kdyby se z ničeho nic začaly hýbat dveře, určitě by mu to nepřišlo normální. Zvláště jemu - je to takový strašpytel...

Naštěstíjsem měla dobrý den. Po pár minutách usnul a začal chrápat. Pootevřela jsemdveře a nakoukla na chodbu. Vzduch byl čistý. Co nejtišeji jsem za sebouzavřela a rychle se rozběhla pryč. Mířila jsem rovnou do Snapeova kabinetu.Měla jsem pro něj dobrou zprávu.

I přes to, že má tahle kapitola nešťastné číslo třináct, doufám, že se vám líbila. Myslíte, že to takhle jednoduché bude i se zbylými relikviemi?

-Pája