Začátek konce

Byla tam. V temné uličce mé mysli mě dráždila jako kočka pohrávající si s myší, pěkně divoká kočka mňoukající před myší dírou a snažící se mě vylákat ven. Já byl ale daleko větší kořist, než si mohla nechat zdát.

Mohla předstírat a snažit se nevnímat ten pohled, ale nemělo jí to projít. Nesmělo. To já jsem tu byl ta kočka, to já čekal u myší díry na ni, ne ona na mě.

Jako by se to odehrávalo všechno v mé mysli, zdi kolem se vlnily, ona se mi rozplývala před očima. Každý její dotek zanechával v mém světě stopu, která pálila. Vyžírala do mě díru, nutila mě vnímat jen ji.

To všechno ona.

Chladivý kámen mě tentokrát nezachránil. Dovolil jsem jí proniknout do tohoto světa, mého světa, aby ho zničila a zanechala v něm své otisky. Kdyby jen šly smazat. Kdybych mohl vládnout nad jejími činy jako nad činy ostatních, kdyby ona dokázala vůbec někomu podléhat.

V jejím pohledu bylo cosi nového. Něco, co sem lidé obvykle nevnášeli. Snažila se mi to říct, myslela si, že je to její svět, ale nebyl. Patřil mně a ona byla vetřelec. Kočka, která vnikla do myších tunelů a dělala jen nepořádek. Ničila je a ony se pod jejím tělem bortily a zasypávaly.

Ačkoliv stála v klidu, svět kolem ní se hroutil. Ona byla ten bod uprostřed chaosu, který sama způsobila svou nevědomostí.

Rozhlížela se kolem sebe, tma ji pohlcovala, ale ona stále zářila. Každý krok bolel, její kroky píchaly do hrudníku přímo v místě, kde obyčejní lidé mívali srdce. Ona takové jistě měla, velké a otevřené pro každého, proudila jím krev a ono pod jejím tlakem pulsovalo.

Určitě se krev hrnula cévami, od toho tam přece byly, měly krev vést tělem. Proč ale neprocházela přímo? Kdyby tekla všude, k čemu by pak byly cévy? Krev by mohla zaplavit nejenom srdce ale i ostatní orgány, všechno by se mísilo dohromady a ona by se mohla stejně snadno vmísit mezi nás.

Některé věci ale nešlo smíchat dohromady, stejně jako ona se nemohla nepozorovaně dostat do mého světa.

Co za osud mi sem mohlo poslat ji?

Kdo by hrál takovou zvrácenou hru?

Kde začínalo to její bloudění, když mělo skončit tady?

Má drahá, oslovil jsem v duchu dívku, ale ona se neotočila. Její vlasy se nepohnuly, jako by zamrzly na místě. Ona zamrzla na místě. Nedávalo to smysl, nic nedávalo smysl.

Dokázal jsem vykročit ze stínů, zhmotnit se před ní, ale nešlo to jen tak. Cosi mi v tom bránilo. Prve jsem to nazýval strachem, ale ten to nebyl. Bylo to to cosi, co mě donutilo tak dlouho koukat jen na ubohou holku, jež tu neměla co pohledávat.

Tohle nebyl její svět, ona sem nepatřila. Jeden krok a byla by pryč, nemohli tu zůstat dlouho, jejich těla byla plná krve, pálící tekutiny, která dělala divy. Aspoň tady ano.

Pod nohama jí křupl sníh. Slyšel jsem šepot, její tichounké sténání, když pochopila, jak rychle se změnilo počasí. Jak jen mohl napadnout sníh, aniž by si toho všimla? Jistě si to říkala, nedokázala pochopit, že tady to fungovalo jinak. Sníh nemusel padat, aby tu byl, stejně jako člověk nemusel dýchat, aby tu žil. Květiny nerostly, ale byly tu, stejně jako stíny pokroucených budov nespolupracovaly s viděním našich mozků. Vědomí tu nebylo podstatné, tady přebíralo vládu podvědomí.

Kdesi uvnitř totiž všichni víme, že sníh tu je, stejně jako ona věděla, že se ten dům zřítí, dřív, než se tak stalo.

Její křik byl radostí i balzámem na duši, když pochopila, že se dům neudrží na svých základech. Jak by taky mohl, když si to přála.

Stačila jedna rána, kdosi o mnoho ulic dál vystřelil. Dům se jako na povel narovnal zpět a zůstal pevně stát. Na dveřích měl otisk ruky. Její dlaně, přesně stejný pulzující dotyk, jako byl všude kolem.

Stíny už mě nemohly dál skrývat. Nehodilo se jim to do plánů, přály si to jinak. Kámen se ode mě odsunul a já zůstal stát nechráněn.

Otočila se.

Její pohled nejenže zahájil destrukci, nesl v sobě i příslib znovuzrození. Tohle místo v sobě nikdy nemělo něco tak nebezpečného, jako byla ona.

Stabilita se pomalu hroutila do prachu, chaos přebíral velení. Všude byly jen její stopy a doteky, čeho se v mysli dotkla, to se otisklo sem.

Taková síla nebyla snad ani možná.

Takové možnosti přece neodpovídaly realitě.

Takový strach jsem nikdy dřív nezažil.

Uvnitř něj ale čekalo ještě jiné napětí. Byl to začátek něčeho nového. Každé místo se mělo jednou rozpadnout, a pokud tohle místo měl čekat konec, pak byl tohle rozhodně dobrý začátek.

***

Vítám vás u nového příběhu, tentokrát jsem si chtěla zkusit něco trochu jiného, tak snad mi to vyjde a já do konce října zveřejním a napíšu všech plánovaných deset kapitol, ale uvidíme, maximálně se můj příběh dostane na im memoriam seznam v soutěži od Apoleny :D

Samozřejmě se můžete těšit i na jednodílovku na mém druhém profilu, jak už profil napovídá, bude to fanfikce na HP, bohužel kapitolový příběh na téma #místamajípaměť nestihnu, ale ten se vyskytne tady, pokud mi tvůrčí múza dovolí :D

A jinak se rovnou předem omlouvám Apoleně, ale řekla jsi, že je možné nepsat fanfikci, tak jsem to chtěla zkusit :D

To je ode mě všechno, 

Vaše Queenie nebo Bookie, na tom nesejde :D