Začátek konce

1. Strážce

Všude kolem mě se promítaly její dlaně. Dotýkala se všeho, co viděla, až to mělo být nemožné. Toužil jsem ji svázat, aby už na nic nedokázala sáhnout, omráčit ji, aby na nic nemyslela, a zanechat ji někde hluboko pod zemí, aby se nedokázala vyhrabat na světlo. Stejně tak jsem si přál pochopit ji.

"Co je to?" otočila hlavu na dům vedle sebe, ten, který se prve málem zbořil. Natáhla se dopředu, málem se ho dotkla, ale včas rukou ucukla, aby ji přes ní nepraštil květináč padající z nejvyššího patra na zem. Roztříštil se o dlažky a slabý výkřik v pozadí patřil ženě.

"Kdo to křičel?" rozhlédla se, než se zadívala opět na mě. "A kdo jsi ty?"

Kdo jsem já? Ptala se mě snad na něco takového? Copak se dala existence vědomí říct pouhou jedinou větou? Jak dlouhá by asi musela být odpověď na její otázku, aby byla přesná? Aby nebyla tak jednoduchá, jakou si ji představovala?

"Patří ti to tu?"

Další složitá otázka, na kterou se nedalo odpovědět. Viděl jsem, že nedokáže pobrat svět kolem sebe, tenhle svět nebyl určený jejím myšlenkám. Ty zůstávaly tam venku, stejně jako její tělo. Pokud svět fungoval správně, neměla tu být. Co se ale dělo tam venku, mimo můj domov, plynulo vlastním životem už mnoho let. A roky se přehouply v desetiletí, jež jsem přestal počítat.

"Jak se jmenuješ?"

Vykročila ke mně, opět zvedla ruku, jako by se mě chtěla dotknout, ale já jí ucukl. Nepotřeboval jsem se nechat popálit, její ruce, její hlava i její pouhá přítomnost očividně propalovala vše kolem. Skrz naskrz mě dokázala prohlédnout, ačkoliv se ptala tak hloupě. Lidé to vždycky dělali, otázky plné potenciálu odbývali obyčejnými odpověďmi bez špetky zamyšlení. Dokázal jsem se v nich vyznat, aspoň v těch obyčejných. Proč tu ale byla ona, na to jsem přijít nedokázal.

"Jsi skutečný?"

Ani tady nebyla odpověď jednoznačná. Kdo mohl skutečně vědět, že je skutečný? Nic jiného, než naše přesvědčení nás nedělilo od neskutečnosti a neexistence. Pokud jsem neexistoval, kdo mi to mohl vyvrátit? A kdo by potvrdil obyčejnou otázku, jestli vůbec jsem, ten by se nad ní pořádně nezamyslel. Pokud by totiž mohl říct, že mě vidí i cítí, jak by pak mohl vědět, že ho nešálí smysly? Že není ve svém světě sám a beze všech. Nic jako svět kolem nás neexistovalo, byli jsme jenom my a naše myšlenky, touhy, přání nebo vzpomínky na chvíle, jež se mohly nebo nemusely stát.

"Odpověz mi," žadonila. "Jsi strážcem tohoto místa?"

"I tak by se to dalo říct," promluvil jsem konečně, abych zjistil, jestli dívka nezmizí, když mě uslyší. Zřejmě tu skutečně byla, pokud se něco takového dalo říct. "Tohle místo mi patří, jsem spíš správce než strážce."

"Tak proč jsem tady? A kde to jsem? Co je to za místo?" tolik zbytečných otázek. "Proč je tu sníh tak bledý a proč tma tak černá? Nic takového není normální, proč je tu všechno tak jasné? Mám pocit, že se mi rozskočí hlava."

"Zavři oči," vyzval jsem ji. Netušil jsem, jak to vím. Možná když nebude tolik napojená na své klamavé oči, možná se potom lépe soustředí na ten skutečný vnitřní svět. "Poslouchej svět kolem, jako by k tobě mluvil."

"Máš příjemný hlas," zamumlala. 

Zaskočilo mě to. Nikdo mi nic takového nikdy neřekl. S nikým jsem pořádně nikdy nemluvil, ona byla první živá osoba za mnoho let, která sem přišla. Neznal jsem nikoho, kdo by se do mé říše, do tohoto nekonečně smutného světa, dostal.

"Máš jméno?"

Tentokrát aspoň položila správnou otázku. "Lidé mi říkají různě, pokud o mně vůbec ví. Jméno nemám," nač lhát. Nemělo to smysl, v tomhle světě se nic z toho stejně utajit nemohlo.

"Můžu ti říkat Strážce?"

Byla krásná. Lidská měřítka krásy nebývala zrovna nejkvalitnější, ale její tělo a její mysl byla krásná. Tělo, které jsem nikdy neměl spatřit, stálo přímo přede mnou. Pocity, jaké ve mně vyvolávalo, jsem nikdy nezažil. Bylo v tom cosi jiného než obvyklé napojení myšlenek, o které se někteří lidé pokoušeli. Její mysl ale byla čistá. Nevysílala kolem sebe vůbec nic, domy se nebortily, květináče nepadaly, sníh neroztával. Soustředila se na kladení otázek, na nic jiného nemyslela.

"A ty máš jméno?" záměrně jsem jí neodpověděl.

"Maya," špitla a otevřela oči. V tu chvíli se nebem zablesklo, všechno kolem zbělalo a jiskry zapálily oblohu. Vteřinu na to vše zmizelo. Opět zavřela oči. Z nebe se snesla mlha, odnikud se vynořila a začala houstnout. 

"Soustřeď se na zvuky," mlha pomalu mizela, nebe černalo a sníh zůstával na svém místě. Maya, jak se dívka nazvala, zaraženě stála a poslouchala.

"Co mám slyšet?"

Povzdechl jsem si. "Cokoliv. Já nemůžu vědět, co slyšíš, stejně jako ty nemůžeš znát moje smysly. Jsme na ně sami, není to o nás dvou, je to jen o tobě a mně. Nic jako porozumění skutečně není."

"Není to depresivní?" pousmála se. "Není lepší se podělit o svůj svět?"

"My ale nesdílíme stejný svět," uchechtl jsem se jejím myšlenkám. "Vítej na hranici času i prostoru. Vítej v kraji, kde jsem podle tebe Strážcem. Vítej ve světě myšlenek a nejtajnějších přání."