Začátek konce

4. Myšlenky

"Takže cokoliv, na co pomyslím, se tu stane?"

"Víceméně ano," díval jsem se, jak seděla na pařezu uprostřed městského parku. Byl stejně temný jako jeho okolí, lampy neosvětlovaly lavičky a sníh pokrýval i místa k sezení. Maya o ně ani tak neměla zájem. Sedla si přímo na pařez, který tu zřejmě zůstal z nějaké myšlenky.

"Když si budu přát," zavřela oči a očividně se snažila usilovně přemýšlet, ale nic se nedělo. "Nefunguje to."

Neměl jsem jí to za zlé. Možná bylo dobře, že nic nefungovalo. Mayina mysl nebyla připravena na takovou zodpovědnost za celý svět. Viděla by skutečný dopad svých činů, viděla by, co svými touhami způsobí, na něco takového nemohla být připravená. Nikdo nebyl. 

"Co bych si měla přát?" zřejmě se nemohla rozhodnout. "Mám v hlavě prázdno, nevím, co chci ze všeho nejvíc," pomalu si začínala vybavovat věci, jichž by se chtěla dotknout, nebo činy, které se vždycky bála si přát. "Chtěla bych..."

Několik věcí se stalo najednou, park se změnil v moře, hned zase probleskl zpátky, domy začaly tančit a svět kolem vířil v barvách a tvarech. Vše se na okamžik ustálilo, než někdo přes mé vědomí přehodil barevný závěs a začal jím točit kolem dokola. Vidět v něm nebylo snadné, tvary nedržely pohromadě a barvy zpívaly všemi tóny. Slyšel jsem zvuky barevně a několikrát se dozajista obrátil naruby, pokud bylo něco takového v tomhle mém světě možné.

Chtěla tolik věcí, až si nedokázala vybrat. Nesoustředila se jen na jedinou, její myšlenky se vymkly kontrole. Maya otevřela oči, aby je ihned zase zavřela. Pokud jí vadila předchozí tma, tohle pro ni muselo být mučení. Copak lidské oči doopravdy neviděly barvy? 

Nehty si zaryla do stehen a přejela jimi po celé délce džínů. Seděla tureckém sedu, proto to bylo tak snadné. Tenisky měla jistě promočené od sněhu, možná to necítila. I taková drobnost mi připomněla, že nikdy nevíme, na co ten druhý skutečně myslí a zda cítí to samé. Maya si možná ani neuvědomovala, že jí sníh pomalu roztával na špičkách prstů.

Rudé otisky ohně vířily kolem v jasných spirálách, na jejich pozadí vybuchovaly zvuky i barvy, vše se slévalo do ničeho a všeho. Absolutní nekontrolované chování a myšlení. 

"Soustřeď se na jednu věc."

"Ale na kterou? Je jich tolik," nezněla vyděšeně, přestože určitě byla. Domněnky a dohady, pouze mojí spekulací jsem rozhodl o Mayině myšlenkách. 

"Jen na jednu."

Povzdechla si a začala něco mumlat pro sebe. Téměř nehýbala rty. Svět kolem se opět začínal točit, přestával se nekontrolovatelně třást a zase nabýval temných barev. Sníh dosedl zpět na své místo a ticho bolelo víc než hluk samotný. Na můj svět znovu padla noc tak temná, že ani hvězdy nebyly vidět.

"Přála jsem si klid," zašeptala. 

Co si přála, to také dostala, bohužel jinak, než jak doufala. Každé přání má svá úskalí, ani Maya je neuměla ovládat docela. A proto taky zastavila všechno, co sama započala. Klid, takové abstraktní přání, klid existoval v mnoha podobách, nebyl jenom ticho a absence pohybu. Možná byl klid tím, co jsem žil před jejím příchodem. A jejím příchodem se uvedlo vše do pohybu. Nutilo mě to pokládat si otázky, na něž jsem neznal odpověď, nad nimiž jsem se nikdy nezamyslel. Maya ano.

"Klid není jen o životě nebo o tom po něm, je to stav mysli."

"Proč jsi nemohl něco udělat?" naprosto obešla jakoukoliv souvislost. "Proč jsi nemohl myslet na klid ty, aby sis vrátil svět zpátky takový, jaký byl?"

"Možná se mi takový nelíbí," nadhodil jsem s pokrčením ramen.

"Nebo možná," zadívala se na mě, ačkoliv jí oči slzely od jasných barev, které mně připadaly dokonale obyčejné, "jsi nic udělat nemohl."

Nerozuměl jsem jí. Byl jsem přece Strážcem, tak mě nazvala, líbilo se mi to. Tak proč bych něco nemohl? Byl jsem samotnou podstatou tohoto místa.

"Nemůžeš tu nic dělat, tenhle svět totiž nepatří tobě. Jen na něj dohlížíš. Nedokážeš svými myšlenkami ovládat tohle místo. Možná protože žádné nemáš," vydechla překvapeně ze svojí dedukce.

Něco takového ale přece nešlo. Měl jsem myšlenky. Aspoň myslím, že jsem je měl. Měl jsem je ještě před Mayou, měl jsem je ještě dávno před tím, než tenhle svět vzniknul. Možná vznikly spolu s ním. Myšlenky jsem ale měl, dokázal jsem vnímat a cítit, dokázal jsem přemýšlet a chápat, o tom přece myšlenky byly. Tak proč mi nešel ovládat tenhle svět? Co v něm bylo špatně?

"Mé myšlenky jsou zbytečné," došlo mi, když se nic nezměnilo. Snažit jsem se mohl, jak jsem chtěl, ale svět se podle mých přání neměnil. Moje myšlenky nebyly nic.