"To světlo bylo příliš jasné, až se změnilo do té nejjasnější tmy," vyprávěla mi a s každým slovem, jako by pomalu mizela z mého světa. "Ani jsem to nepostřehla. Hluk a křik, lidé mi běželi pomoct, ale už bylo pozdě."
"Co jsi viděla?"
"Auto," vzpomínala si, jak jen mohla. "Světlo, co prozářilo noc. A pak strach. Tolik jsem se bála projít ven, že jsem se ocitla tady."
"Ty už si nic přát nemůžeš, že ne?" došlo mi. "Ne, když odejdeš odsud."
Usmála se stejně jako předtím. Vyrovnaně, klidně, odevzdaně. V tom jejím postoji to bylo celou dobu. Vědomí, že ve světě, odkud přišla, už nic neznamenala. Strach, že zmizí ze vzpomínek všech na světě, proto ty otisky. Její duše se zachytávala, kde se dalo, žhnula, až oči přecházely. A jeden z jejích kousíčků ulpěl i na mně.
"Neodcházej, co ti brání?"
"Vědomí, že sem nepatřím," opět se mi zdála méně viditelná. "Ať už v mém světě skončím nebo ne, tenhle svět, tvůj svět," usmála se na mě znovu, "není přístupný obyčejným lidem. Ani mně ne. A to ani po smrti."
Rád bych řekl, že se zvedl vítr, že se aspoň něco stalo. Nad jejím přiznáním se ale svět nezastavil. Chápal jsem její strach, že zůstane zapomenutá, že se jednou nenadechne a nikdo si na ni nevzpomene. Já ale už nemohl zapomenout. Proto mě taky děsila ta chvíle, která se mi děla před očima.
Jakmile totiž řekla to slovo smrt, zmizela docela.
ČTEŠ
Začátek konce
De TodoExistuje místo mimo naši realitu, místo, kde všechno ožívá jinak, než jak si to pamatujeme, a nikdo si nemůže být jistý ani svojí myšlenkou. Přesně ty tu totiž mají skoro cenu zlata. Jediná myšlenka dokáže zbořit dům, vytvořit moře, spustit déšť neb...
