Začátek konce

5. Ničící otisky

Kdo byl hybatelem veškeré existence, když ta se mě očividně netýkala?

Můj svět byl v troskách. Všechno, co jsem kdy pořádně viděl a chápal, se mi najednou hroutilo před očima. Tma kolem byla až moc temná, sníh moc studený a život moc zbytečný. Chyběly mu myšlenky, city a touhy, pokud jsem nedokázal zasáhnout do tohohle světa, bylo to zbytečné.

Maya se neklidně zavrtěla. Vzduchem se nesla vůně, která sem dřív nepatřila. Trochu spáleniny, oheň a chlad v jednom. Chladný oheň, takové věci mi sem Maya vnášela.

"Co jsou ty rudé věci kolem?" rozhlédla se, zřejmě si pomalu zvykala na jasné světlo. Poukazovala na čáry, otisky dlaní, které zanechala všude kolem sebe. Nebyly rudé, žhnuly do prostoru kolem, Maya je viděla určitě jinak. Nemohli jsme porovnat naše vidění, protože nebylo jak porovnávat. Nic jsme neviděli stejně, tak k čemu porovnávání a vztahování našeho vnímání na jiné věci, když ty stejně nebyly takové, jako je viděla ona.

"Nepatří sem," opatrně jsem přiblížil ruku k jednomu otisku na pařezu, který tam před chvílí zanechala.

"Jako já," usmála se a na pařezu se v místě, kde se ho pravou rukou dotýkala, objevil další otisk dlaně. Tenhle byl rovný a dokonalý, některé byly jen jako by narychlo načárané na různých místech, kudy Maya prošla, jiné byly pečlivě vymalované a zářivější.

Měla pravdu. Nepatřila sem. To kvůli ní se to tu hroutilo a rozkládalo. Sekala kolem sebe svými rudými stopami a nesnažila se přestat. Patřily jí, patřily k ní, patřily už i sem. Zažíraly se do mého světa postupně a pronikaly do něj s dokonalou grácií.

"Co jsou zač?" dotkla se toho pravidelného, který před chvílí vytvořila na pařezu. "Nepálí."

"Možná tebe," přiblížil jsem ruku ještě kousek, ale stejně se nedotkl. Strach, ten hloupý strach, mě ovládl a nedovolil mi přiblížit se ještě víc. Poslouchat jeho rady nebylo na škodu, občas ale svazoval a zapomínal, že by mohl i rozvazovat, kdyby chtěl. Možná jsem na to v tu chvíli zapomínal i já.

"Objeví se vždycky, když něco udělám. Ale co?" další otisk byl na světě hned vedle toho prvního.

Něco v tom muselo být, něco říkala, něco si připomínala a na něco vzpomínala. Možná přiznání. Pokud by si dokázala přiznat pravdu, pak se objevil otisk. Jako předtím, když přemýšlela, odkud sem přišla. Lhala a otisky se neobjevovaly. Maya se s každou chvílí tady víc a víc vciťovala do okolí a nutila ho, aby ji přijalo pomocí otisků. Jako by svoji existenci nacpala do každého předmětu kolem, aby se na ni nezapomnělo.

Bála se, že by na ní někdo zapomněl. Možná všichni. Proto svoji duši schovávala kolem sebe. Takový strach ale nebyl opodstatněný. Až se odsud dostane, vrátí se tam, kam patří, a tam na ni budou myslet. Možná na ni občas pomyslím i já. 

Doutnalo se z nich, pařez byl horký a Maya vstala. Ničila jimi místo kolem sebe. Tohle místo. Místo splněných přání a nevyřčených myšlenek.

Rozsévala kolem sebe právě sebe, aby nebyla zapomenuta. Aby tu byla navždy.