Začátek konce

7. Temná obloha nade mnou a první cit ve mně

Nikdy bych si při svém dlouhém a dost možná nekonečném životě nemyslel, že poznám skutečné emoce. Věřil jsem, že je mám, že mé myšlenky i city jsou takové, jaké by měly být, že jsem stejný jako ostatní. Při pohledu na Mayu se ale všechna má přesvědčení vypařovala do neznáma. Maya dokázala obrátit vzhůru nohama úplně všechno.

Proto mě taky tak zarazilo, když se z ní odloupl další otisk. Doslova se vytrhl z jejího nitra a rozletěl se kamsi pryč. Další její kousek skončil v tomhle světě. Tentokrát to ale nebylo v pořádku. Možná nikdy nebylo, jenom se to tak jevilo. Maya se rozpadala na úkor světa, v němž ani žít nechtěla.

Otisknutí ji muselo bolet, musela procházet roztrháním duše na kousíčky a dokonalým ničením svého bytí. Zraňoval ji svět, jehož Strážcem jsem byl já sám. 

"Musíš pryč."

"Nemůžu."

Prosté slovo neznamenalo jen neschopnost odejít, opustit tenhle svět, ale i nechuť tak učinit. Něco ji sem poutalo, ve své náhlé potvrzené existenci a podepřené mou vírou jsem si mohl myslet, že já sám. Proč by ale něco takového dělala, proč by se zavazovala ke mně, když jsem jí nemohl dát ani její původní svět.

"Kolik otisků jsi poslala pryč?" ptal jsem se.

"Ani už nevím. S každým dalším je těžší a těžší vzpomínat. Mnohem lépe se mi dívá na oblohu a na tmu. Asi si tu začínám zvykat."

Její hlas zněl smutně. Začínala si tu zvykat, s každým dalším okamžikem tu byla připoutaná mnohem víc a víc, až by jednou nemohla odejít. A to jsem nemohl dovolit.

Znovu jsem chtěl zopakovat, že musí odejít, ale bylo by zbytečné to říkat. Tenhle svět si ji nezasloužil. Já z něj možná nemohl odejít, držel mě to navždycky ve své pasti, ale já k tomu byl předurčen, možná i stvořen. Já byl jeho Strážce, jeho neměnná součást, jeho podstata. Já sem patřil, temná obloha nade mnou měla být po zbytek nekonečně dlouhého života.

Kdesi uvnitř mě se ale ozval i první cit. Cosi nového, co se teprve dralo ven. Nechápal jsem, co by to mohlo být, ale byly to přesně ty emoce, které sem jindy nepatřily. Nebyly tu k ničemu, takové emoce se tady nenosily. Pod temnou oblohou byly city na obtíž.

"Neodcházej," nestihl jsem se zarazit. Jako by se moje tělo a mysl nemohly rozhodnout, jestli chci, aby zůstala nebo aby odešla.

"Ale já musím," přišla těsně ke mně a konečně po celé té době se mě její ruka dotkla. Zanechala mi na kůži otisk po své přítomnosti a její slova bolela v tu chvíli mnohem víc než na dálku. "Zamiloval ses do první osoby, která se ti tu objevila. Nemiluješ mě. Miluješ jenom tu novou svoji stránku."

Její slova mi nedocházela, její činy jsem cítil na těle i v myšlenkách. Tepaly mnou, otisk mi vléval do žil oheň, přesně jak žhnul, tak chtělo mé tělo zářit do noci. Energie, kterou mi předala, byla neskutečná. O to víc jsem pocítil, když se odtáhla. Když v místě jejího dotyku poprvé dosedla temnota a chlad. Neskutečný chlad, který mi předtím nevadil. Jak rychle si dokážeme zvyknout na teplo a přítomnost někoho jiného!

S jejími dalšími slovy svět zmrznul zase o kousek víc. Kdybych nad ním měl stejnou vládu jako ona, svět by ztuhnul v kostku ledu a ponořil se do té nejčernější noci.

"Už vím, jak se odsud dostat."