Temný Démon - Dark Demon // Kniha #2 (CZ)

1. Kapitola

Raven Beuchamp

Temná strana

Už dva měsíce, tři týdny, 2 dny a 13 hodin.

Už takhle dlouho byl... Podíval se dolů na své tělo a potřásl hlavou. Zatnul čelisti. Ještě stále se nerozhodl nad dilematem. Jestli by radši nebyl mrtvý, než aby žil v tomhle provedení. Vlastně pořád nepochopil, co se přesně stalo. Čím, teď je. A co s ním bude dál.

Kde to jsem?... Na Temné straně.

Tohle byla odpověď na jeho otázku, když se probudil. Když se probral po tom, co byl zabit. Na to si totiž dost živě pamatoval. Pamatoval si toho o trochu víc, než by možná chtěl. Potlačil tedy vzpomínky a přešel k výklenku, které mělo představovat okno v jeho novém pokoji. Bylo to, jakoby se ocitl ve středověku, v kamenném hradě. Ale místo krásné vyhlídky na krajinu, jak by každý očekával, se tu nacházela lávová pole. A to doslova. Všude se vznášela pára a láva vystřikovala ze škvír v zemi. Nikde se nenacházela zeleň, nikde nebyla tráva, květiny a už vůbec ne stromy. Dřevnaté pahýly, co zely ze země, se ani tak nedaly nazývat.

Hrad, ve kterém se nacházel, stál na kopci a dole pod ním se rozprostíralo království, nebo něco na ten způsob. Všude byly rozestavěné kamenné domy, rozlehlá cvičiště, vězení, mučírny a tak dále.

Neron mu už stačil pár věcí říct. Byl tu u něj skoro pořád. Někdy přišel i s tou jeho sestrou dvojčetem. S jejich otcem se setkal jen jednou a to hned po tom, co z něj udělal to, čím je teď. Ze svého znovu probuzení si pamatoval všechno. A i na to se snažil všemožně zapomenout. Nebyl to zrovna jeden z těch zážitků, co by si kdokoliv chtěl uchovat. Bylo to...

Znovu zatřásl hlavou, aby přestal myslet na takové hlouposti.

Pak mu na mysl vytanula Stellina tvář. Párkrát si na ni vzpomněl. No dobře, tak víc než párkrát. Byl na ni naštvaný, na jednu stranu, na druhou ji chápal. Jenže na ničem z toho, už nezáleželo, jelikož ona byla Bohyně.

On byl Temný Démon.

A tohle nikdy nepůjde dohromady. Jediným jednoduchým činem se z nich stali protivníci. Ne že by předtím nebyli. Ale tohle bylo přece jenom o něco vážnější, než ten vztah, který udržovali několik měsíců. To bylo jen hašteření, kdežto teď, to bylo něco naprosto odlišného. Sám se s tím ještě nevypořádal a na nové pocity si teprve zvykal. Jeho svět se změnil. Potemněl ještě víc, než kdykoliv před tím. Až na to, že teď se zdálo, že už to je nezvratitelné.

Sám to poznal až, když ji opět viděl. Pár týdnů po tom, co se to všechno semlelo. Přešel za ní. Nějak vytušil, že je tam, kde se právě nacházela. Na místě, kde se s ní setkal poprvé. Ani ho nijak zvlášť nezajímalo, jak sentimentální to bylo. Musel ji vidět, i kdyby to mělo být naposledy. Až do teď to tak je, neviděl ji. Popravdě, další setkání s ní by asi jen tak neustál. Potřeboval být od ní.
Bylo to moc emocí na jednou, když se jí zadíval do očí. Jak tam seděla na zemi, pod tím zatraceným dubem. Když si uvědomila, že není sama a konečně se na něj podívala. Měla slzy v očích, jejich barva byla zamžená, ale jak jí pomalu docházelo, koho před sebou vidí, vyjasnily se. Bylo v nich dokonalé ohromení. Nevěřila tomu, zpočátku. Pak několikrát zamrkala a zalapala po dechu. On mlčel, po celou dobu, možná měl něco říct, jenže on nemohl. I jemu bral pohled na ni, dech. Nemohl si pomoci. Musel se s tím vyrovnat a až pak promluvil. Přišlo mu, že řekl tu nejstupidnější větu, co mohl kdy vyslovit. Proklínal se na to. Ale ji to probralo z šoku.

Vyskočila na nohy, ale stále nic neříkala, bylo na ní vidět, že si v hlavě přehrává tu scénu z noci, kdy byl zabit. Určitě si snažila vzpomenout na to, kdy ho vlastně ten Neronův meč minul jen o vlásek. Kéž by!
Až o vteřinu později, došlo i jí, že nic takového se nestalo. Přišla na to, co za zázrak způsobilo, jeho momentální přítomnost tady. Nepotěšilo ji to.