Temný Démon - Dark Demon // Kniha #2 (CZ)

4. kapitola

Ráno se Stella probudila se skvělou náladou. Poprvé se jí nezdálo o té noci v parku. Brala to jako dobré znamení. Zvedla se do sedu a rozhlédla kolem sebe.  Na vedlejší posteli byla Lilly. Ještě stále v říši snů a s blaženým úsměvem na tváři.

Ta holka byla šťastná. A ten hezký pocit z části přenášela na Stellu. I když to byla jen iluze. Stelle se to líbilo. Bylo to trochu rozdílné od hektického života dospívající bohyně. Kdyby jen Lilly věděla.

Z nějakého důvodu Lilly viděla někde ve své budoucnosti. Jako by ji tu potakala z nějakého důvodu. Ale to samé si myslela o Ravenovi. Píchlo jí u srdce. On nikdy nezaujme žádné místo v její budoucnosti. Jedině jako vroubek na jejím, ještě neopraveném meči.

Stella se pomalu soukala ven z peřin. Pomalu se jí začala vracet ta špatná nálada. Co si sakra myslela. Nemůže mít nic normálního. Zničila by to, jelikož to ona dělá. Její svět je jiný, musí si to už zapamatovat, jinak se může jít rovnou hlásit na Temnou stranu jako dobrovolník. Jelikož většinou napáchá víc škody, než čehokoliv jiného. Pojede prostě dál. Na Lilly bude vzpomínat v dobrém.

Sesbírala všude kolem sebe oblečení a v tichosti se oblékla. Chvíli přemýšlela, jesli ji nemá probudit a vymazat jí vzpomínky. Ale pak to zavrhla. Nechá ji nedotčenou vším, co s ní souvisí. Bude to tak lepší. Pátrat po ní určitě nebude.
„Měj se, Stello. Vem si moji vizitku na stole. Až budem v NY. Sejdeme se,“ zamumlala, ani neotevřela oči. Stella se lekla, jestli nemluví ze spánku. Měla chuť se smát. Ta holka je báječná. Nedokázala si tu vizitku nevzít.
„Rozhodně,“ zašeptala nazpět a pak vypadla ven.

Přesně o dva týdny později
Stella

Když si myslela, že to nebude tak hrozný, poněkud se sekla. Seděla na gauči v Améliiným obývacím pokoji a zírala do zdi naproti sobě. Nad ní stál Archibald a Meldon. Oba rozhodnuti jí rázně promluvit do duše. V některých momentech i zakřičet. Už jí z toho všeho bolela hlava.
Ne popravdě bolela jí hlava už celou věčnost. Ve skutečnosti jí, už skoro měsíc není vůbec a ani trochu dobře.  V tu chvíli ji ale její zdravotní potíže moc nezajímaly a jak vidno, ani je ne.

Deset

Už desetkrát jí Archi nazval nezodpovědnou. Z nudy si to počítala. Celou dobu, ale zůstala ticho, ani nepípla. Neodůvodnila svoje chování, neřekla kde byla, co dělala a koho cestou potkala. Kupodivu se jí ani nezeptali. Pro ně bylo hlavní, že byla pryč. A ne tady.

„Oněměla jsi snad?“ ach tady, byla první otázka. Po celou dobu, co se poprvé objevila na prahu domu, na ni jen ječeli.

„Poslední dobou mě nikdo nechce pustit ke slovu, to k tomu, proč mlčím. Zatím mi na hlavu padaly samé urážky a výčitky. Nemám k tomu, co říct,“ promluvila nakonec. Oba na ni zírali, jako by jí na hlavě vyrostly parohy. Měla nutkání si prohrábnout vlasy, aby se ujistila, že tomu tak není. Prvně si všimla Meldona, kterému zacukaly koutky, pak to vážně vypadalo, že se každou chvíli dá do smíchu. Archi byl nalomený, ale držel se. Odvrátil od Stelly zrak a radši se podíval někam do dálky, aby se ovládl.

„Dobře, tak teď už v klidu… proč ses vrátila?“ zeptal se Archi, už se na ni nedíval pro jistotu vůbec.

„Už jsem se provětrala dost, ale jestli vám tu překážím, během vteřiny, můžu být zase fuč,“

„Ne!“ vykřikl Archi, dřív než se Meldon stihl vůbec nadechnout. Teď měla co dělat ona, aby nevybuchla smíchy. Namáhavě polkla a přikývla.

„Dobře, zůstanu tu,“ přitakala tiše. Nikdo už jí nesebere těch pár dní klidu a míru. Ať se děje, co se děje. Ta cesta jí neskutečně prospěla po psychické stránce. Připadala si klidnější a vyrovnanější. Jen její zdraví poněkud utrpělo, jen nevěděla, až tak proč. Jedla, spala. Brala energii. Pokoušela se meditovat. Což jí mimochodem, ještě stále nejde. A ještě k tomu tady byla Lilly. Ještě stále nebyl rozhodnutá, jestli se jí ozve nebo ne. Vlastně ani neví, jestli je ve městě. Ale zkusit by to mohla, moc ráda, by ji zase viděla. Proboha. Měla by se přestat poutat k lidem. Už k nim přece nepatří, ne?