Temný Démon - Dark Demon // Kniha #2 (CZ)

8. Kapitola

*znáte show Supernatural? Jestli ano, určitě milujete tuhle klasiku! A tahle verze s PATD je perfektní*

Stella

Canohtaere

Pokud si myslela, že navázat kontakt s vodou byl oříšek. Vzduch se jí zdál naprosto nemožný. Vztekala se nad tím. Nad vším. Nedokázala se uklidnit natolik, aby byla lehká a oprostila se od všech těžkostí. To bylo tak trochu potřeba, pokud se měla nějakým způsobem dotknout tohoto elementu.

Poslední dobou by se její čas dal popsat jen jako jeden velký stres. Byla unavená a cítila se neustále nesvá. Někdy se jí chtělo zvracet, bezdůvodně. Potila se a měla zimnici. Jenže tohle prý mělo být úplně normální. Podle všeho. Jenže jí to tak nepřišlo.

Už ani nepočítala, jak dlouho se neviděla s Ravenem. Netušila kde mu je konec, kolik lidí nebo bohů zabil. Tyhle myšlenky ji napadaly neustále a taky je neustále zastrkávala někam do kouta, aby s tím nemusela zaobírat už tak si připadala, jako ta největší troska.

Ani ten setsakramentský vzduch jí v ničem nepomůže.
Seděla na skalním výklenku. Nohy jí visely dolů a rytmicky s nimi kopala dopředu a dozadu. Vánek kolem ní sice provokativně pofukoval. Jenže ne jejím přičiněním. Cítila se ztracená a sama. Víc než to. Už ani Lilly ji nedokázala rozveselit. Ani Ery, který se ze všech sil snažil, tak jak už dlouho ne. Teď se vrátil její nejlepší přítel, jenže ji to v tuhle chvíli nepomáhalo. Nic.

„Hele tohle je moje místo..." zaslechla hluboký hlas. Pozvedla obočí a podívala se přes rameno. Za ní stál kluk. Chtěla se na toho dotyčného obořit. Jenže jeho výraz ji zarazil. Prvně se tvářil dost nakvašeně, když na ni shlédnul a viděl jí do obličeje. Pootevřel ústa a pak je zase zavřel. Skryl svoje emoce a nasadil uctivou masku. Ustoupil o krok a podle etikety se jí uklonil. To Stellu naštvalo snad ještě víc, než kdyby tu na ni začal křičet kvůli tomu, že mu zasedla místo. Radši by se s tím klukem hádala. Než aby se vypořádávala s touhle směšnou božskou záležitostí.

„Sakra, přestaň," vyletěla. A to doslova. Vyhrabala se na nohy. Mračila se na něj, jak nejlépe dokázala. Protočila oči, když na ni nechápavě pomrkával. Povzdechla si a prostě se rozhodla, že se ztratí.

„Počkejte, Akhasiero. Velice se vám omlouvám, za svou nezdvořilost," znovu promluvil, když kolem něj procházela. Zastavila se.

„Nech si to," utrousila. Znovu se rozešla.

„Počkejte Akhasiero..." chytil ji za ruku. Podívala se na něj.

„Ještě jednou mi tak řekni a ukážu ti jak, se ještě nikdy žádná bohyně nechovala!" Stella věděla, že se už teď se chová dost divně, ale ve svém momentálním rozpoložení neměla moc na výběr. Když si myslela, že tím toho chudáka odstraší, mýlila se. Pustil ji a usmál se. Až teď si všimla, jak hezké má rty.

„Ale jsi Stella ne?" vypadlo z něj. Kupodivu ji to pobavilo.

„Bohužel," utrousila ne moc nadšeně. Teď by byla nejraději kdokoliv jiný, jen ne sama sebou.

„Tak konečně se tebou setkávám," byl o hlavu vyšší než ona, takže musela zaklonit hlavu, aby mu viděla pořádně do obličeje. Měl šedivé oči, ale ne takovým tím fádním dojmem, ale jiskřivé a velmi přitažlivé.

„Měla bych tě znát?" optala se. Nijak zvlášť se zájmem už hledala cestičku, pryč odtud. Nechá ho tu se svým místečkem na skále.

„Jsem jen jeden v davu, to ty jsi tu hvězda. Doslova," Stelle přišlo, že z ní nějakého důvodu nemůže spustit oči, jelikož na ni neustále zíral. Až to bylo nepříjemné.