,,Znovu tě měřit nebudu, na teploměru máš třicet pět!"
,,Tak mi sáhni na čelo, určitě mám horečku!"
Po čtvrté mi otec i matka kontrolují čelo.
Jsem horká, ale teploměr lže.
Cítím, jak se mi navaluje, což pro mě byl klasický stav při zvýšené teplotě.
Buší mi srdce.
Špatně se mi dýchá.
Klepou se mi ruce.
Poslat jednu delší hloupou zprvu zní tak jednoduše. Však o co jde? Nikdo si z tebe nebude dělat legraci, že máš pocity. Nikdo nemůže brát jakkoliv trapně to, že si začala něco cítit k člověku, se kterým se čtyři měsíce vídáš. Sice ne nijak extra intenzivně. Ale jo, vídáš. Spala si u něj, vařil ti, byli jste spolu na xy akcích. Představil tě spoustu přátelům.. Proč to do prdele nemůže být jednoduší?
,,Už si to poslala?"
,,Ne."
,,Proč ne?"
,,Protože.. protože.."
,,Vím, že bys to chtěla řešit osobně, ale vy se k sobě přes měsíc nedostanete, odešli to!"
,,PROTOŽE TO JE PAK KONEC, VÍŠ? Takhle pořád můžu žít v tom, že mě třeba chce, jen je jakej je. Jakmile odpoví cokoliv ve stylu, že o mě nemá po romantické/vztahové/whatever stránce zájem. Budu si muset přiznat, že jsem čtyři měsíce vydržela být zacrushovaná do jednoho debílka. Aby to ZASE nedopadlo a já se z toho ZASE x měsíců dostávala. Vážně se mi líbí. Nevěřila jsem, že se mi po Hynkovi ještě někdo líbit bude. Nečekala jsem, že i přijde někdo tak brzy.. Čím dýl to trvá, tím víc ho chci. Myslela jsem, že to bude jen takový pobláznění a dobrý. Poznáme se víc a já už nic víc nebudu chtít. . . Mrzí mě, že ten krok musím zase dělat já, mrzí mě, že si po tom všem nezasloužím někoho, kdo by pro mě složil kousek poezie."
,,Co to meleš? Prosim tě, tohle já všechno beru a respektuju. Ale prober se! Pro jedno kvítí slunce nesvítí! Vždyť to víš! Oukey, je hodnej, zajímavej, baví tě, chytrej, sarkastickej, očividně trochu magor. Ale to není všechno! Přestaň si vybírat to, co si nevybírá tebe. Jsi úžasná holka a on sám prohloupí, když tě nechá jít."
,,Dobře."
,,No, tak!!"
,,Co je?"
,,Dělej!"
Odesláno.
