Táta mi ráno dovezl lyže.
Myslela jsem si, že mě to namotivuje k učení. Pořád v sobě mám hroznej pocit toho, že když nepůjdu na předtermín státnic, tak zákonitě si nemůžu dovolit jet na hory. Že si je prostě nezasloužím. Jo, přesně takhle můj mozek funguje. Na základě odměn. A i když jsem dala poslední zkoušku zimního semestru za B, tak dle mé hlavy to není dostatečnej výkon pro to, abych si zasloužila jet na pár dní vypnout na čerstvým vzduchu. Lyžovat. Ožralá a zhulená bobovat. A dopřát si luxus vily, ne žádný zechcaný chalupy nebo chaty x km od centra. Reálně vily.
Skončila mi karanténa, umyla jsem si vlasy, začala jsem dokonce jíst víckrát než 2x denně, vrátily se i chutě na sladký.
Začnu pomalu zase s jógou a prozatím jen procházkama.
Pomalu ale jistě jsem snížila dávky melatoninu. Krizový kapky už jen jednou denně.
Akorát mě štve, že nejdou nijak ovlivnit sny.
Zdá se mi o tobě skoro každou noc.
Obvykle jsou to jen píčoviny, ale podstatný je, že v těch snech jsi.
Občas se cítím jak Bella v druhým díle. Byl to druhej díl? Asi jo, no prostě jak Edward, když to leavl a nechal ji tam a ona se budila s křikem a brekem. Akorát já se teda takhle nebudím. Budím se s bušením srdce během noci. Nebo se budím ráno s napíču náladou.
Ráno se mě otec ptal, co škola.
Řekla jsem mu o prodlužování.
Mlčel.
Což jako bych někdy čekala jinou reakci.
Nikdo z rodiny se mě na tebe neptá, díky bohu.
Zajímají je jen moje výkony.
Ještě že otec dojel nečekaně zrovna dnes.
Po tom co jsem včera uklidila celej pokoj i byt i sebe.
Podle mě by poznal, že se něco děje.
Rozhodně by to poznal.
Čekám, kdy mi moje existence přestane připadat naprosto zbytečná.
Kdy přestanu čekat, že se ozveš.
Kdy se budu zase těšit na lidi, zážitky a různý drobnosti v mým životě.
Kdy se budu moct zase nadechnout.
Leden je pořád jeden dlouhej den.
Ale už se cítím trošičku stabilněji.
Možná ty státnice chci dokázat víc tobě než sobě.
Prostě přidat pak storýčko, že jsem to zvládla, že jsem dost silná, že máš zavřít hubu a že ty by ses na mým místě z toho posral.
Ty na mým místě.
Tak často si to říkám, být tohle celý naopak...
Kdysi bych tohle řešila jinak, kdysi bych volala ex, ať mě přijede pohladit po čelíčku a pak mě ojede. Kdysi bych chlastala jak duha a frkala kdejakej poprach, kterej se mi naskytne pod nosem. Odjela do Prahy, odjela kamkoliv. Snažila se zabít všechny emoce a tobě jen dokazovala, že bez tebe je mi vlastně líp. Ale co tohle celý je? To jak jsem se kdysi chovala, je volání o pomoc. volání o pomoc v tom všem. A ty o ni voláš pořád. Předstíráš na ig, jak jsi šťastnej. Jsi sjetej, jsi mimo, tvoje tělo chcípá, tvůj mindset je špatnej a sám ho vydáváš za správnej. Šel si camino, poznal milion lidí, vyslechl milion příběhů, zažil věci, který podle mě já nikdy nezažiju a dostal ses do situací, ze kterých sis měl vzít poučení a pokoru. Říkal si to a já ti věřila. Ale Izabel to řekla dokonale: ,,Víš, já ho poslouchala a slyšela jsem všechno, co mi říká a nechtěla jsem ti to říkat, ale podle mě, podle mě to byly jenom prázdný řeči. Naprosto prázdný řeči od prázdný nádoby."
Jsi prázdnej, bez charakteru a křivej.
Nešla jsem v tvých botách a nevím, co to všechno má znamenat. Ale rozhodně jsem lepší člověk než jsi ty, a proto nechápu, proč zrovna tobě bych měla něco dokazovat.
Pokud na ten předtermín mám jít, tak jenom kvůli sobě.
