je mi po tobě hrozně smutno
možná za to může jaro
možná můj vpičismus co se mužů týče
nikdo mě nezajímá
i ten, ze kterýho jsem si kdysi sedala na prdel
je mi fuk
. . .
bolí mě si přiznat
že nikdo mi už nedá to co ty
a já vím, že to většina lidí nechápe
a že vidí jen to toxický
ale jsou jistý věci
který
mi vháněj slzy do očí, když si na ně vzpomenu
strašně mi chybíš
měla jsme možnost se s tebou vidět a jsem ráda, že v ten moment jsem se necítila tak, jak se cítím teď
protože by to byla katastrofa
dala bych cokoliv za to se posunout o rok zpátky
cokoliv
ztratila jsem víru v to, že mi bude líp
ztratila jsem naději
cítím se víc prázdná
než na začátku všeho
apatická
je mi všechno jedno
pamatuju si, jak jsme na sebe byli napojení
cítili jsme jistý věci
. . .
jak intimní to celý bylo
nevěřím nikomu
. . .
všichni vidí jen to, jak jsem se starala já o tebe
nikdo už neví
jak moc silný stavy úzkosti jsi se mnou zažil
jak moc jsem se někomu dokázala otevřít
ukázat zranitelnost
být transparentní ve všem co cítím
být v bezpečí
bolí mě
že ti nechybím
bolí mě
že brečím s polštářem před pusou
aby mě nebylo slyšet přes zeď
protože přece by to ostatní nepochopili
jak mi může chybět někdo jako ty
po tom všem
někdy mi chybíš tak moc
že mám pocit
že to nezvládnu
