Zmizení

Kapitola I.

Odložil jsem na chvíli ručně vyráběný sešit s tužku, která měla tužku spíš jen připomínat. Zastavit se, pokochat se jen na malý moment, tím panoramatem ztracené krajiny. Mé oči, se těch sytých stínů kolem, měly možnost nasytit až až. Nebylo zde nic krásného k obdivu. Nic veselého k radosti, ale ani nic smutného k pláči. Krajina mne naplňovala jen prázdnotou. Krom prázdnoty a samoty, také cítím chlad, ale jsem schopen ho ještě chvíli snášet. Neměl jsem důvod ke zkoumání, dobře známého okolí, za to jsem měl důvod, vrátit se zpátky k tomu, do čeho jsem se rozhodl vložit tak velké úsilí. To jediné, na čem skutečně záleželo.
Musel jsem však ještě jednou po sobě přečíst napsané řádky, které bych připodobnil spíše k němým výkřikům, vepsaných do vět...

_____________________________________
————————————————————
Den: nevím kolikátý tu už trčím,
První zápis do deníku

Část věnována mým vzpomínkám

Jmenuji se Andrew Anderson a v době, než se stalo to, co je hlavním motivem celé této slátaniny papírů, mi bylo čerstvých 21 let.
Úvodem chci říct, že pokud je zde byť jen malá pravděpodobnost, že se tyto stránky, nad kterými jsem strávil velmi dlouhý čas, dostanou do rukou člověka, jakým jsem býval a částečně stále jsem, nehodlám tuto pravděpodobnost promarnit.
Nezáleží na tom, že jsem promarnil již mnoho času na to, abych chápal jeho hodnotu. Záleží na tom, že po dopsání tohoto přiznání a odhalení pravdy o novém světě, budu vědět, že jsem udělal maximum pro svou záchranu.
Nemyslím si, že budu zachráněn od osudu, který mi byl předurčen, tj. dožít, v mukách a nástrahách tohoto světa, zbytek svého života.
Ale něco, ve mne mi našeptává, že právě sepsání celého sledu událostí od momentu, kdy jsem nadobro zmizel ze světa lidí, je mých posledním úkolem.
Tohle je tedy má zpověď o tom, kde jsem poslední léta byl, když ne doma.

Kdo tedy vlastně jsem?

Odpovím, obyčejně neobyčejný kluk, tak trochu nabourávající, svými myšlenkovými pohnutky, smysl života většinové společnosti. Nikdy jsem nechtěl být jako oni. Jako lidé, kteří v mých očích nežili. Jejich den byl stereotypem, opakující se každý den, krom víkendů a svátků. Ačkoliv i tyhle příležitosti k odpočinku, u většiny lidí, vykazovaly cosi rituálně opakující se ho. Chování lidí zastávající většinový výřez společnosti, mi bylo zkrátka vždy cizí. Slíbil jsem si, že svůj život budu žít jinak, nakonec jsem však zjistil, že bez peněz, nemám moc šanci na to, vymanit se z tohoto stereotypu ''obyčejných lidí''.
Skončil jsem tam, kde skončila většina. Žil jsem jako většina lidí žila. Ne na vysoké noze, ale ani v chudobě.  Ačkoliv jsem si mohl půjčit nějaké peníze od rodičů, nechtěl jsem. Nechtěl jsem vyžírat své drahé rodiče, pro koupi přebytečných luxusních krámů, které jsem k životu vůbec nepotřeboval. Jen by v mém životě podtrhávali rys chudoby.
Navíc jsem nechtěl nic zadarmo. Věřil jsem, že s tvrdou prací přijde své ovoce. Chtěl jsem se o sebe starat sám. Být samostatný. Být tím, na koho rodiče mohli být skutečně pyšní.

Narodil jsem se jako skoro každý jiný kluk do průměrné rodiny, průměrných finančních prostředků. Alespoň takhle jsem se rád prezentoval.  Nerad jsem dával najevo své přednosti oproti ostatním lidem. Nikdy mi nepřišlo fér zdůrazňovat, že zrovna já měl to štěstí a narodil se do jedné z těch rodin, námi označovaných, ''lepších'' , finančně zabezpečených a především milujících. Nikdo z nás si přeci nemohl vybrat do jakých podmínek se narodí. Zároveň jsem nerad provokoval lidskou ješitnost. Vyhýbal jsem se situacím, ve kterých bych musel vysvětlovat, že jsem nechtěl být v pozici, ve které musím odrážet něčí závist.