Zmizení

Kapitola VII.

_____________________Sedmý zápis do deníku
Život poté

I po roce, co jsem strávil v bezvědomí, na sobě osobitost této země, nedala znát žádné změny.
Vše zůstalo monotónně stejno šedé jako minulý rok.
Nejspíš se tu ani nic moc odehrálo. Jak by také mohlo? Krajina spí po věčnost. Jen já měl to štěstí, že jsem se z té věcnosti vůbec probral.

Bohužel mne opět začalo přepadat ono známé teskno po domově.
Proud mých myšlenek začal nekontrolovatelně téct do bodu sebelítosti.
A přeci jen bych se raději neprobudil. Vířilo mou hlavou. Tak jako tak jsem navěky ztracený, jaký by byl rozdíl, kdybych se neprobudil?
Nikdo by mne nepostrádal, nehledal, neproléval své hořké slzy zármutku. Nebyl by v této ztrátě výrazný rozdíl. Stejně jsem jen hrouda chodícího neštěstí, které dosud přežívá jen na dosavadní milosrdnosti osudu. Tohle tvrzení bych si byl sám schopen i vyvrátit, osud ke mne nebyl nikdy příliš milosrdný a stejně jsem neschopen opustit tento svět. Není to o tom,  že bych nedokázal zvolit správný způsob odchodu nýbrž o faktu, že mne jakési ''vyšší síly'' či prostý osud, nenechá odejít. Nenastal můj čas k odchodu. Proto jsou všechny tyto mé sebelítostnivé žalmy jen němým křikem, kterému nelze ulevit, jelikož ho nelze slyšet.

Chvíli jsem si pobrečel nad svou mizernou situací, nad tím vším utrpením a věcmi, které se mi děly a které nikdo nikdy nebude mít možnost pochopit.
Jsem to jen já, uvězněn v poušti naprosté samoty, strachu z blížící se noci a pocitu bezmoci.
Není cesty zpět. Nikdo si pro mne nepřijde, nikdo mi nepomůže. Jsem tu jen já a má rozpolcená hlava.

Mohlo uplynout dost času, ale odhadoval bych to tak na dvě hodiny, než jsem si své delirium konečně odžil alespoň natolik, že se mi vrátil zdravý rozum.
Nevím, jestli se tomu dá říkat tak úplně zdravý rozum, ale dejme tomu, že to byl první náznak pocitu žízně s kterým, začal přicházet i pocit hladu a pocit chladu.  Nikdy předtím jsem nebyl vděčnější za takové pocity. Právě základní lidské potřeby mne z tohoto deliria probraly. Díky bože za to.  Ani za nic by mne tohle ani ve snu ani nenapadlo.

Nedalo se svítit, musel jsem se vydat ukojit svou žízeň, nasytit svůj hlad a najít vhodné suroviny pro zateplení.
Naštěstí byl ještě den. Sice šerý, ale pořád den.

Vypravil jsem se kupředu. Kolem mne se rozprostíralo vysoké houští a za ním se tyčily černé, ale bujné siluety stromů.
Pár kroky jsem se přiblížil k nedalekému keři, který takřka splýval s těmi ostatními a nakonec ve spolek, tvořily všechny keře ono houští.

Keř byl od země, kořenu až k nejmenším větvičkám, prorostlý svítivě žlutými stonky jakýchsi rostlin.
Tyhle stonky, se od země směrem nahoru, větvily jeden do druhého, až jsem se nebyl schopen ubránit myšlence, že mi jejich struktura připomíná lidské vlásečnice, kterými proudí krev.

Přistoupil jsem blíže, protože cosi upoutalo mou pozornost. V tom keři něco rostlo. Rostlo to přímo z těch žlutých vlásečnic, ale směrem dovnitř takže jsem nebyl schopen určit o co se jedná.  Bylo to zakryté všemi těmi žlutými rostlinkami, větvičkami a všelijakým lesním smetím.
Přistoupil jsem tedy blíž abych si mohl keř pořádně prohlédnout.
Samotný keř mi sahal do pasu.
Najednou jsem ucítil jakousi vůni. Přímo mně zatahala za nos. 
V tom jsem spatřil její původ. Byly to naprosto symetrické bobule o velikosti maliny, které mne nezvykle lahodně vábily svou sladkou vůní.
Sehnul jsem se k nim a po jedné natáhl ruku.
Utrhl jsem jednu a prohlížel si ji.
Barvu, kterou šlo,  v šeru,  jen těžko rozeznat, jsem odhadnul na temně fialovou.
Překvapilo mne, že bobule byla naprosto symetricky přesná a taky byla na svou velikost nezvykle těžká.
Téměř instinktivně jsem natáhl ruku pro dalších několik bobulí, jen abych si je mohl potěžkat.
Příliš jsem nepřemýšlel a bobuli vložil do úst. Překvapivě její vůně odpovídala její chuti a ačkoliv jsem neměl nejmenší ponětí, co jsou tyhle bobule zač, vrhnul jsem se na ně jako hladová kočka po myši.
Byly vskutku lahodné. S každým pozřením jedné fialové bobule se mi víc a víc sbíhaly sliny na tu další. Hlad však také mluvil za své a tak jsem bez ostychu očesal celý keř.
Kupodivu jsem se cítil být nasycen.
Tak tyhle bobule musely mít speciálně vysokou nutriční hodnotu. Pomyslel jsem si.
Nepřemýšlel jsem mnoho nad následky toho co jsem právě udělal.
Vždyť jsem si přeci nikdy nedovolil na tomto místě, konzumovat cokoliv neznámého.
Způsob pokus omyl, kterým jsem své první týdny zde, testoval na sobě, co je jedlé a co ne, mám už přeci dávno za sebou.

Bylo to nejsmutnější období mého života. Ocitnout se na tomto místě a nemoct se z toho probudit. Nebyl to totiž sen ze kterého by bylo možné se probudit.
Zkoušel jsem jíst různé plody zdejší krajiny a kolikrát mně to stálo noci úporného zvracení.

Tohle však bylo zcela jiné.  Měl jsem hlad, ale nikoliv tak silný abych odolal svému hlubokému přesvědčení osobní nedůvěry k čemukoliv na tomto místě.
Plody mne snad vábily k sobě.
Ony chtěly být pozřeny mými lačnými ústy.

Zamyslel jsem se.