Zmizení

Kapitola II.

Často jsem si pokládal otázku, k čemu by bylo být objevitelem naprosto neznámého světa, když bych nemohl nikomu povědět o svém objevu?

__________________________________________________________________________________
Druhý zápis do deníku
Než jsem nadobro zmizel

Bylo už tak dost těžké zpracovat veškeré novodobé fenomény, přicházející s vzrůstajícím počtem let. Někdy jsem se ve své době neviděl, jindy jsem se ztrácel.
Všechno však zaniklo do pouhých vzpomínek v jeden obyčejný a chladný podvečer.

Vracel jsem se, jako každý středeční podvečer, zmožen únavou do morku kostí, na roh ulice se jménem ,,Předzahrádkách 5'' , kde jsem bydlel v podnájmu. Měl jsem náročný den zkoušek a ještě náročnější odpoledne v práci.
Únavou jsem téměř neviděl. Jediné na co jsem dovedl myslet byla má útulná postel.
Jako každý středeční večer, jsem byl neskutečně vděčný, že mi cesta z práce nemohla zabrat déle než 20 minut.

Byl jsem na takové příchody domů zvyklý.
Mé tělo, zmožené každodenní rutinní únavou, většinou kleslo na postel a to i bez večeře. Pokaždé jsem takto spal do doby zazvonění mého budíku.
Jasně, že jsem neměl klasický budík, jako mívala moje babička, která vařila nejlepší špagety na světě, ale bohatě jsem si vystačil s hlasitým upozornění na mém mobilním telefonu.
Na ten pronikavý a nechutně stereotypní zvuk jsem si zvyknul tak moc, že stačilo opravdu jen pár sekund a byl jsem na nohou.
Prostě jsem vstal, bezmyšlenkovitě se začal oblíkat, pokud jsem tedy neusnul, předcházející večer, již oblečen. To se stávalo, zvlášť ve středeční večery.

Tenhle středeční večer byl však něčím naprosto odlišným, skrýval v sobě něco magického, co jsem však neviděl. A i kdybych to byl schopen vidět, dokázal bych tomu, co následovalo, zabránit?

Vyškrábal jsem se s těžkým funěním do třetího patra, kde jsem málem zakopl o svou vlastní rohožku. Jemně jsem ji nakopl. Nebyl jsem však v náladě ji rovnat. Dalo už tak práci, trefit se klíčem do zámku. Bezmocně jsem šermoval klíčem kolem zámku, nemohl jsem se na to vůbec soustředit.
Po několika marných pokusech, kdy jsem minul zdířku do které se zasouval klíč, mi k mé úlevě zapadl klíč přesně na své místo. Ztěžka jsem si oddychl, odemkl a zabouchl za sebou.
Ani jsem si nestihl zout boty, únava na mne vykonala své a já téměř instinktivně padl do obětí své postele. Opět jsem musel děkovat bohu, že má postel stála opravdu jen nedaleko vstupních dveří.

Kdybych jen věděl, že to bude to poslední co v tom bytě vykonám, snad bych tu únavu přemohl.

Usnul jsem a propadl se do ztracena. Má postel musela mé tělo spolknout a vyplivnout ho do jiného časoprostoru, jak jinak si to lze vysvětlit?
Usnul jsem, dlouho nebylo nic, bezesná noc a záhy jsem se ocitl na úplně cizím místě.

Ztratil jsem tím kontakt s celým světem, tak jak jsem ho znal. Od známých budov a míst, po milující rodiče, prarodiče a přátele, tak po drobné detaily, v kterých jsem spatřoval krásu života. Tohle vše se propadlo do pouhých vzpomínek.

Nejhorší byl snad ten pocit chladu, který mnou okamžitě a bez varování projel a já se tím vzbudil. Posadil jsem se, otráven si promnul a otevřel oči. Nemohl jsem uvěřit tomu co vidím. Krajina bez nádechu života. Mrtvá a studená. Podivné siluety a ještě podivnější pach všude kolem, navíc naprostá absence slunce, měsíce či hvězd. Vše kam mé oko dohlédlo to připomínalo scenérii z hodně nepovedeného filmu.
Světlo vycházející jen z náhodně rozesetých míst, ke kterým jsem nemohl dohlédnout, takže jsem nevěděl co jsou ty světélkující body zač.
Bylo tedy trochu vidět, ale měl jsem i tak pocit, že musí být stále ještě noc. Nebyl jsem zvyklý na takové šero, ani v brzkých ranních hodinách.
Tohle šero bylo něčím jiné, v ten moment jsem však nebyl schopen říct čím.