Zmizení

Kapitola V.

__________________________Pátý zápis do deníku
Nedokončený zápis

Měl jsem vcelku klidnou noc.
Ani zima mi příliš nebyla.
Podestýlka ze suchého listí opět báječně splnila svůj úkol. Cítil jsem se vcelku i odpočatý, ba dokonce plný sil na další těžce depresivní den.
Dny tu bývají, kvůli nedostatku světla, jen depresivní. To je však pochopitelné.
Kdo by taky vnímal neustálé šero anebo černočernou tmu, jakkoliv jinak než depresivně?

K běžné sezónní či jinak krátkodobé ''depresi'' postačí přeci pouhopouhý nedostatek slunečního svitu, zkracování dne v zimním období, tudíž následný nedostatek vitamínu B atp.

Jenže jak má člověk chápat ''sezónní depresi'' z nedostatku světla, trvající přes 5 let?
Ve světě lidí se tomu říká klinická deprese.
V tomto světě, nočních můr, tomu říkám běžná součást dne.
Někdy je to horší, jindy lepší, ale nic se nemění.
Deprese je vlastně vedlejším efektem umírání.
Každý pohyb je bolestně zmáhající, je těžké se ráno zvednout z chladné země, vystlané listím, už jen kvůli tomu neutichajícímu vědomí, že mne nic lepšího nečeká.  A přesto se každý den s odporem zvedám, prokřupávám si záda a sbalím si svou podestýlku, pokud to jen možnosti umožní.
I taková podestýlka z listí má jistou exspirační dobu. 
Zní to možná více smysluplně než-li fakt, že se kupa listí dá, bez rozsypání, tak daleko přenést. Přeci jen nejsou to malé vzdálenosti, které během dne urazím.
Kouzlo spočívá v tom, že toto suché listí se nemá tendenci drolit, říkám mu suché jen protože není mokré. Velmi banální, že.
Listí je mokré pokaždé když je čerstvě popadané. Jak jsem říkal, nemám ponětí odkud padá, ale selský rozum mi napovídá, že z těch nedohlédnutelných korun, černých stromků.
Konzistence mokrého listí je velmi podobné mokrému kusu hadru. Jakmile však uschne, je to suchý kus hadru. Ty listy jsou poměrně velké, ale popravdě, když uschnou, získají takový bavlněný nádech. Jsou tedy mnohem hebčí a příjemnější na dotek než je onen zmíněný kus hadru.

Měl bych se nejspíš strachovat, protože dnes v noci již určitě přijdou, ale to mne nemusí nyní trápit.
Byl tu nový den plný šera. A oni si málokdy pro mně přijdou přes den.

Tohle šero bylo však něčím odlišné. Zdálo se mi, že není tak šeré jako obvykle.
Jako ticho před bouřkou.. mělo se mi snad něco zlého stát?

Třebaže jsem byl neobvykle dobře a dostatečně vyspalý, doufal jsem, že přeci jen naleznu ještě na malou chvíli, trochu útěchy v mé nezvykle pohodlné, z listí vyrobené podestýlce.

Neměl jsem to dělat.
Jakmile jsem zavřel obě víčka, ucítil jsem ten nelidsky zvláštní a přitom dobře známý pocit.

Přejel mi mráz po zádech.
Vlna adrenalinu mnou projela až do morku kosti.
Cítil jsem její známou pachuť až kde si v hrdle.
Chvilkový pocit úlevy a pak se všechno slilo do jedné velké rudočerné skvrny.
Ten známý hukot v mých uších mně naprosto ochromil.

Neměl jsem sebemenší ponětí o tom kde se teď proboha jen nacházím.
Cítil jsem chlad, který prostupoval od konečků prstů na noze, až do mé mrazem stuhlé šíje, měl jsem pocit, že se nemohu samým mrazem ani pohnout.
Cítil jsem tíhu, nově formujících se krápníků, které mi vysely z nateklých ušních lalůčků. Prapodivná to bolest.    Byla však skutečná?

Ukrutně mně rozbolela hlava, jako kdybych v ní měl milion střepů, které do sebe naráží, třou se jeden o druhý a tříští se na ještě menší, dokud to jen lze.

Chlad náhle ustoupil, tíha krápníků jakoby z mých uší opadla. Mé uši se začaly oteplovat a krápníky roztávat.
Slyšel jsem dopadat kapky, někam za sebe.
Kapky dopadaly na jakýsi mramorový povrch.
Byla slyšet i jejich neměnná ozvěna.
Tok kapek se postupně zrychloval, stejně tak jako můj tep.
Znova to známé pálení v hrdle, bodání v šíji a její náhlá strnulost. Polilo mne horko.
Mám snad horečku?

V rudočerné tmě, která pohltila vše, včetně mně, jsem spatřil sám sebe.
Horečně jsem se snažil ulevit horku, strhával jsem ze sebe veškeré oblečení, ale co mi to bylo platno, když se horko měnilo rychle na žár.
Stál jsem tam úplně nahý, zmatený, s tváří pokřivenou, rozhazujíc rukama do prázdna, v naději, že naleznu jakýkoliv záchytný bod.
Rudá barva se natolik vsakovala do husté černoty, že jsem nabil jistý dojem, že by se tahle rudočerná změť dala jistě krájet.
Stál jsem tam naprosto nečině, sledujíc tu osobu jež jsem myslel, že znám, že jsem to já.
Sledoval jsem sám sebe, jak se vrhám na zem, jak si rvu vlasy a snažím se křičet.

Krom kapání kapek, jež se změnilo na neustále se zrychlující proud vody, nebylo však slyšet ani hlásky.
Neslyšel jsem ani vlastní dech.

S každým pokusem o křik se ta hmota začala víc a víc formovat, stahovat a utahovat kolem mne.
Byl jsem stále víc a víc v pasti a neodvážil jsem se na sebe zavolat.
Chtěl jsem tu osobu, jež mi byla na chlup podobná, varovat, že každý jeho němý výkřik je novým hřebíkem do rakve. Neodvážil jsem se však udělat vůbec nic. Měl jsem strach, že ta hmota začne postupně dusit i mne.

Moje mysl výřila mnohými otázkami a pochybami o mém zdravém rozumu, ale nebylo nikoho, kdo by mi poskytl odpovědi anebo jakoukoliv jinou útěchu.
Nebyl jsem si jist, zda jsem víc ztracen ve své fyzické podobě anebo ve své hlavě.

,,Jestli-že jsem támhle to já, musí tu být někde zrcadlo nebo něco na ten způsob,...Ano, jistě-že to musí být jen můj vlastní odraz, pravděpodobně se celou dobu dívám jen sám na sebe!''

,,Ale co když je ten odraz naprosto nezávislý na mne samotným?''

,,Nebo jen nevnímám své tělo a nekoordinuji své pohyby, ale jsem to pořád já?''

,,Nemůže to být jen blud mojí mysli, která myslí samostatně, tak jako tělo jedná samostatně? Nebo jsme skutečně dva? Šálí mne snad mé smysly?''

,,Ale pokud něco rychle neudělám, je se mnou - nebo vlastně i s námi ámen! '' - ,,Ale jak jen mám tomu odrazu dát vědět?''
,,Proboha. ''

Musel jsem dotekem zkontrolovat své šaty. Byly stále tam. Trochu se mi ulevilo. Nesvlékl jsem se tedy doopravdy anebo aspoň ne přímo já.
Šaty ze sebe serval jen on.
Sledoval jsem jeho bledou tvář a strach v očích, které svítily jasně zelenou barvou.
Jemně jsem si otřel pot ze svého čela.
Nemohl jsem však odtrhnout oči od toho výjevu před sebou.
Postava zmítána v agónii sebou ustavičně házela o zem, sem a tam.
Nebylo však slyšet ničeho jiného, než-li proudu vody, dopadajícího někde za mnou.

Veškeré světlo a jakýkoliv jiný zvuk byl dočista pohlcen do ztracena.
Přesto všechno do tmy svítily ty jeho pronikavé zelené oči.
Těkaly sem a tam, hledaly smyslnou útěchu, hledaly záchranu. Hledaly prakticky cokoliv, co nebylo součástí jen té rudočerné hmoty, která se stahovala kolem jeho těla.
S každým dalším němým výkřikem a těkavým pohledem se mi jeho postava ztrácela před očima.
Pomalu, ale jistě bledla. Rudá barva se vsakovala do jeho kůže a vyvolávala mu nepředstavitelnou agónii.

Prožíval jsem tento výjev jako kdyby se to dělo mě.
To nejspíš z důvodu, že jsem pozoroval někoho, kdo vypadal naprosto stejně jako já, ačkoliv jsem již věděl, že já to skutečně nejsem.

Po chvíli, jsem spatřil, že těkavý pohyb, jeho na smrt vyděšených, očí, na krátký moment, ustal a propadl se do nekonečných hlubin černot.

On sám, celý, tak jak tam stál, se propadl do nekonečných hlubin černočerné temnoty a navíc rudou krví jak zbarvené.