Zmizení

Kapitola XV.

Patnáctý zápis do deníku
Moje pochyby

Těžko říct kde se to ve mne vzalo - ta nutnost toho tolik vměstnat do křehkých významů slov a navíc obsáhnout tolik papíru.
Byla to nesnesitelná úzkost, která mne hlodala do morku kosti a nebylo možno ji nijak jinak utišit a přesto se mi ji nepodařilo utišit. Doufal jsem jen, že jí aspoň špetku utiším, když v křečovitém úchopu nasekám několik tisíc slov, za sebou, na papír.
Já vím, že jsem byl vždycky bláhový, ale nemějte mi to za zlé, že jsem už takový.
Rozhodně jsem toho napsal tolik, že by se dalo říci, že se bude jednat o jednu z nejdelších kapitol, tedy pokud vůbec tohle někdy někdo bude po mně číst, krom mně, že ano..
Přál bych si aby tomu tak bylo. Přál bych si aby moje slova a útrapy schované v nich, byly vyslyšeny.
Navíc se toho přihodilo tolik, že bych to sám v sobě nezvládl zpracovat, musel jsem s tím vyjít ven.
Musel jsem se svěřit a komu jinému než tomuhle papírovému salátu.
Když už jsem se cítil být maximálně zážitkově i informačně přehlcený, rozhodl jsem se vyhledat trochu soukromí.
Možná jsem Amandu neměl nechávat samotnou, možná potřebovala delší společnost, ale já už nemohl. Zavřel jsem se v chatce, mlčky pozoroval odlesk měsíčního kamene, který jen tak nečině stál na mé poličce.
Nevěděl jsem co si mám myslet.
Pak jsem vytáhl deník a bez přestávky jsem začal nekontrolovatelně psát všechno tak jak se ten den stalo, dokud to bylo ještě tolik čerstvé.
Celou dobu jsem jen psal a psal, nevšímaje si denní doby, pocitu hladu nebo té ukrutné bolesti v ruce, kterou jsem si horlivým psaním přivodil. Popravdě vůbec nevím jak dlouho jsem v tom transu byl, ale včera jsem to konečně dopsal a tak na mne dolehlo všechno co jsem opomíjel. Byl už podvečer, ale já měl takový hlad, že jsem snědl veškeré rezervy a stejně jsem neměl dost.
Ven jsem však jít nechtěl. Nechtěl jsem se potkat s Amandou. Od té doby co ze mne opadl prvotní šok a pocit naprostého zhnusení z aktu, kterého se na Amandě měl někdo dopustit, začala se mi do toho vkrádat jiná myšlenka, úplně opačného rázu.
Vzpomněl jsem si na zážitek ze střední školy. Byl jsem tehdy ve třeťáku a o ročník výš chodila jedna dívka jménem Sabina. Byla to moc hezká dívka, ze zelenýma očima a plavými černými vlasy. Neznal jsem ji nějak důvěrněji, jen tak od vidění. Nebyla moc výrazná, přišlo mi, že ani nemá moc kamarádů, taková šedá myška, dalo by se říct? Ale to byl jen můj subjektivní pocit.
Jenže nastal den, kdy se z šedé myšky stala školní celebrita. Nebylo nikoho kdo by od té chvíle Sabinu neznal a nemluvil o ní.
Sabina promluvila o údajném znásilnění, kterého se na ní měl dopustit její spolužák David.
David ji měl jednoho odpoledne, dávno po vyučovacích hodinách, tajně pronásledovat po škole až do jedné z prázdných učeben.
Sabina si v oné učebně totiž měla zapomenout učebnici matematiky, byla to tedy čistá náhoda, že se do té učebny vracela, David tedy využil své příležitosti když se mu povedlo být se Sabinou takhle osamocen a pro něj navíc v takovém ''ideálním prostředí''.
V oné učebně byly už zatažené rolety a tak v ní byla tma, Sabina si prý ani nerozsvěcovala, byla tam opravdu jen na skok a jiné učebnice si krom té jediné ve třídě nenechala a tak šla na na jistotu.
David měl vklouznout potichu hned po ní, velmi potichu, do učebny a protože učebna se dala zvenku, ale i zevnitř zamknout, potichu otočil klíčem v zámku, tak, že to Sabina neslyšela, přiskočil bleskurychle k ní, přikryl jí svou velkou teplou dlaní ústa a pohrozil jí, že má u sebe nůž a že se ho nebojí na ní použít, když nebude spolupracovat.
Sabina se zprvu snažila trochu mu fyzicky odporovat, ale když prý ucítila chladnou čepel na jejím krku, stuhnula, zamrzla a ze strachu se už nepokoušela bránit. David na ní měl poté vykonat pohlavní styk.
Celý případ řešila jak policie tak škola, protože se onen akt měl odehrát právě ve škole.
Dokud však probíhalo policejní vyšetřování, tedy nebyla prokázána jednoznačně vina, nebyl David suspendován a tak stále chodil do stejné školy.
Trvalo to dva měsíce než se přišlo na to, že si to Sabina celé vymyslela. Jenže jí do té chvíle naprosto všichni věřili. Ze Sabiny se na dva měsíce stala školní celebrita, kterou každý na chodbách zdravil, o přestávkách ji obklopovaly tehdy populární hloučky holek, každou chvíli jí někdo zastavoval aby jí vyjádřil soucit, že je to mrzí, že jí věří a, že drží při ní. Pár lidí z nižších ročníků ji dokonce brali jako svou ikonu. Někdo ji přinesl i bonboniéru. Zkrátka z obyčejné, přehlížené holky se stala nejpopulárnější holka na škole, kterou pořád někdo litoval, vyhledával a ptal se jí jestli se s ní nebo s ním bude kamarádit. Sabina získala najednou tolik kamarádek, dříve ty nejpopulárnější holky z ročníku si s ní fotily selfíčka na Instagram a nejen holky z jejího ročníku se o ní zajímaly. Taky někteří kluci se snažili udělat gesto a spousty se jich jí dvořilo.
Ano, musím říct, že takovouhle reakci od celé školy jsem nečekal a hřeje to samozřejmě u srdíčka, že se tímto způsobem zachoval většinový školní kolektiv vyjádřil (ačkoliv a bohužel falešné) oběti plnou podporu a důvěru. Opravdu nikdo Sabinu nestigmatizoval, nepokládal ji nepatřičné otázky, jako například ''co měla na sobě'' .
Za to Davida všichni nenáviděli. Rázem přišel o všechny své kamarády, nikdo s ním nechtěl sedět v lavici, ale ani na obědě, byl terčem vulgarismů tak agrese. Dokonce i učitelé se na něj dívali skrz prsty.
Tenkrát jsem byl hrozně rád za to, že jsem součástí tohohle školního kolektivu, ne protože bych schvaloval agresi vůči Davidovi a pachatelovi obecně, ale protože přístup jaký měl z naprosté většiny náš školní kolektiv vůči oběti znásilnění, celkově, byl přístup, který se tak málo vidí kdekoliv jinde. Lidé častěji přesouvají negativní pozornost na oběť než na pachatele, stigmatizují a oběť odsuzují nebo ji rovnou ani nevěří a snaží se snad pachatele omluvit tím, že se zaměří na to co měla oběť na sobě.
Přitom proč být tak skeptický k lidem co se hlásí k tomu, že byli sexuálně zneužiti, když většina z nich čin ze stranu raději ani neohlásí na policii a těch případů, kdy se jedná o křivé nařčení je přeci to nejmenší procento...
Není to právě ironie osudu, že tohle byl zrovna ten případ? Byl jsem zkrátka jen vděčný za to, že jsem součástí těchto správně uvažujících mladých lidí a pak najednou taková rána a záhy je celý dobrý úmysl ten tam.
Jak potom mají tihle lidé co se mnou chodili do školy znovu jednat správně, tak jak jednali?
Nedokážu si představit co musel chudák nevinný David vytrpět a to všechno kvůli jedné lži, jedné holky, která zalhala o něčem o čem ani neměla ponětí jak špatné a nevhodné je lhát.
Nakonec to byla však Sandra kdo si permanentně zničil pověst a proto taky do měsíce přestoupila na jinou školu. Nedivím se, ale nedokážu pochopit její přemýšlení, co si jako myslela? Že to bude jako adekvátní způsob jak získat pozornost a kamarády? Lhát a ještě o takových věcech?

A to je ten důvod proč i já si nyní nejsem zcela tak jistý Amandou, možná neprávem, ale tenhle případ co se stal na škole ve na mne taky zanechal jisté pochybnosti, stejně tak jako asi taky zanechal na ostatních z mé bývalé školy.
Nerad bych však Amandě křivdil, ale ten pocit nedůvěry, který ve mne je, nedovedu potlačit.
Nechci však ani Amandu ranit.  Vlastně to s ní nechci vůbec už rozebírat.
Jedno se jí však musí nechat, zachránila mi život.
Doteď nevím jak mohou duchové zasahovat do koloběhu lidského života, myslel jsem si, že takový duch nemůže nijak zasahovat do života člověka.
Amanda však tuhle celou mou myšlenku vyvrátila z kořenů. Sama sebe nazývá duchem, ale zároveň mne dokázala vyprostit ze sevření těch šílených lián. Těžko se, ale odhaduje co přesně Amanda udělala, rád bych to věděl, ale v ten moment jsem visel hlavou dolů, dusil jsem se, bušilo mi srdce jakoby mi mělo každou chvíli vyskočit z hrudi a před očima jsem viděl mžitky a další nepopsatelné vjemy, spojené s nedostatkem kyslíku a mé paniky.

Ačkoliv jsem rád, že jsem teď tady a tohle píšu, není to zdaleka ani v nejmenším myšleno jako projev vděčnosti za záchranu mého života jako spíš projev vděčnosti za ukončení té nekonečné bolesti.
Stále jsem toho názoru, že život mi nebyl nikdy určený a že tedy je zákonitě jasné, že můj jediný účel je trpět.
,,Proč bych jinak byl tady? Proč jsem vůbec tady? ''
Tyhle otázky mi běží hlavou nonstop.
V zadu ve své hlavě slyším hlas, který mne přesvědčuje o tom, že jsem spíše prohrál když jsem byl záchraněn a že by teda větší smysl dávalo kdybych býval umřel.  Kdo ví proč ho ještě poslouchám.  Ale poslouchám ho, vždycky a všude, protože i on se mnou neoddělitelně kráčí mým bídným životem.
Přitom mi ten hlas nikdy neřekl jediného vlídného slova,  pořád mně jenom kritizuje a obviňuje. Nutí mně se stydět za své přednosti a nenávidět se za svoje nedokonalosti.
Ten hlas je důvod proč o sobě tolik pochybuji a proč se nemám rád i když jsem se kdysi jako dítě rád měl.  A nejen to,  jako dítě jsem si myslel, že život je opravdový dar a cítil jsem vděk za to, že ho mohu žít a taky jsem ho miloval a nikdy bych ani nepomyslel na to, že by to mohlo být někdy jinak.

*v hlavě:     Ale takhle nesmím přemýšlet, jinak se brzy fatálně zhroutím a už by tomu nechybělo ani moc, musím myslet na to, že všechno tohle je pro nějaký vyšší účel, že tu nejsem jen tak pro nic za nic, ale jsem tu abych něco pochopil a něco snad změnil.